PRAMEN číslo 13 aneb co nevíme o Becherovce

Vždycky za pár dnů svlékne Václav Lupínek svůj ředitelský plášť, navlékne montérky a ochrannou protiprašnou masku a zamkne se v místnosti se strohým nápisem: Vstup zakázán. Marné byly nejrafinovanější formy novinářské zvídavosti, mající za cíl alespoň štěrbinou poodhalit tajemství zamčených dveří. Za dvě tři hodiny klíč v zámku zarachotí, na prahu se objeví zaprášený ředitel a vedle něho pytel s vonícím obsahem. Dvacatero bylinek, některé až z Austrálie, Indie a Afriky, v přesném a přísně tajném poměru rozemlel a smíchal za zamčenými dveřmi podle tradičních a neměnných receptur ředitel podniku, jehož výrobky jsou pokřtěny jménem toho, kdo více jak před 160 lety první míchal na těchto místech bylinky dohromady. Jako u každé poctivé žaludeční hořké, i u Karlovarské Becherovky jsou totiž léčivé byliny tou nejdůležitější podstatou. A protože se jedná o proslavený likér, je třeba onu podstatu chránit rouškou výrobního tajemství. Recepturu zná jen ředitel podniku a vedoucí výroby. Jsme však lidé křehcí, proto je recept uchován také v tresorech nadřízeného ministerstva, aby tajemství výroby lahodné tekutiny bylo zaručeně zachováno i pro generace příští.

Karlovarské Becherovka se stala za dobu své existence pojmem, neodlučitelně souvisejícím se jménem světoznámých lázní. Zásluhu na tom ovšem nemá jen její jmenovec, pan Becher. Nechceme brát Karlu IV. Jeden z jeho nesčetných dobrých skutků, kterým se zapsal do historie. Jisté však je, že dávno před osudným lovem císaře v těchto končinách, kdy se mu údajně málem uvařil postřelený jelen v jednom ze zdejších horkých pramenů, znali nemocní jejich léčivé účinky. Nevěděli však to hlavní, jak totiž léčivé vody užívat. Koupali se v karlovarské vodě nepřetržitě několik dní a nocí, pili neuvěřitelné množství najednou a tak není divu, že těmto drastickým procedurám těžko vzdorovali a že tedy před zahájením léčby bylo běžným zvykem sepsat závěť. Až dlouho potom, v roce 1770 karlovarský rodák David Becher provedl první chemický rozbor vody a tím přinesl jasno do její aplikace: stačí několik šálků denně a dost. U jeho jména hledejme teprve začátek souvislosti s věhlasnou Becherovkou. V té době začal napodobovat rozbory vřídelních vod také jistý dr. Froiburg, který sem přijížděl až z Anglie. A že to dělal jako ryzí zájmovou činnost, která mu nic nevynášela, byl docela rád, že ho nechal u sebe bydlet a pracovat jiný z rozvětvené rodiny Becherů, lékárník Johann Becher. Tomu na revanš za jeho ochotu daroval svůj tajný recept na žaludeční likér.

A tak pan lékárník začal ve své apatyce pro pacienty, zkroušené zažívacími potížemi – a těch byly a jsou Karlovy Vary plny dodnes – vařit žaludeční bylinný likér, který byl ve srovnání s teplými vodami nepochybně lahodnější, ať jeho léčivé účinky byly jakkoli sporné. Netrvalo dlouho a likér – samozřejmě jako léčivou medicínu – začaly objednávat od Johanna Bechera lékárny po celé rakousko-uherské monarchii. Lékárník Becher opouští tedy své mastičky a tyglíky a r. 1807 zahajuje provoz v malé továrničce, která zásobuje nejen lékárny, ale už také vybrané restaurace a obchody. Že však se jednalo o výrobek velmi žádaný, musel si začít továrník Becher dělat starosti s četnou konkurencí. Dal si rychle patentovat nejen obsah, ale i vnější podobu zelených lahví. A to udělal velmi rozumně, protože už za pár let se objevily na trhu věrné napodobeniny lahví a viněty. S obsahem to bylo už těžší, základní směs bylin a jejich poměr neznal nikdo druhý. A kdo v pozdější době za pomoci pokročilých metod chemické analýzy přišel blíž ke složení, narazil na další překážku: mezi bylinami z exotických krajin jsou i ty, které naopak rostou jenom na Karlovarsku. A tak se tajemství nenapodobitelné receptury, děděné z Bechera otce na Bechera syna, zachovalo dodnes.

A přece stačilo málo a Karlovarská Becherovka by ve své 160leté podobě přestala existovat. Vinu na tom nesla válka a její následky. Poslední z dynastie Becherů, Heda Bayerová, byla horlivá nacistka a jako taková se musela po válce rozloučit s Československem. Složitý recept však zůstal zde. Ležel zakopán spolu se zlatem na karlovarském golfovém hřišti. Heda Bayerová vyrábí dnes svou „Becherovku“ v západním Německu. Nemá však ani potřebné karlovarské bylinky, ani souhlas Mezinárodního rozhodčího soudu. Právo na její výrobu zůstalo čs. zestátněnému průmyslu, což odpovídá navíc i odvěkému geografickému umístění výroby.

Alchimisté si tu podávají ruce s chemiky a techniky našeho věku. Temná sklepení s buclatými soudky a nad nimi spleť měděných trubek, končících někde u stáčecího stroje, s kapacitou neuvěřitelného množství nazelenalých lahví v hodině. Nejsilnější dojem začíná dole u vchodu do vrátnice. Z ulice je ten rohový dům skromně nenápadný. Tady snad sídlí jenom ředitelství, kam by se celá továrna vešla? A vejde. Stačí otevřít dveře z chodníku a nadýchnete se plným douškem Becherovky. Žádné jiné přirovnání se prostě nehodí. Becherovkový spray, naplňující nízkou budovu od sklepů až po střechu, je dráždivě vonící, lahodně nahořklý a intenzivně kořeněný. Na rozdíl od jiných pachů a vůní na tento si návštěvník nezvykne, neaklimatizuje se, vnímá ho po celou dobu pobytu. Mezi bílými kachlíky rychle uhasínáte cigaretu. Tady proudí silným potrubím z kádě do kádě čistý špiritus. Takhle si asi představují svůj ráj alkoholici. V jedné z těch kádí se louhuje lněný pytel s tajuplnou směsí bylin. Káravý pohled sklepmistra Ladislava Otcovského mne opravuje: správný odborný výraz pro tento proces je macerace, tedy maceruje se.. Ať už proces označíme odbornou nebo diletantskou terminologií, výsledkem jsou po přidání cukru, vinného destilátu a po rozředění karlovarskou vodou na 38 % alkoholu – plné oválné sudy, ve kterých Becherovka 3-4 měsíce zraje. Klid, ve kterém po tu dobu lahodný nápoj spočívá, je jen zdánlivý. Z dubových dýh sudů se vylučuje tanin a vzduch, pronikající póry dřeva, likér okysličuje. A aby se usadily poslední nerozpustné zbytky léčivých bylin, pročišťuje se Becherovka přidáním moderních čeřicích prostředků nebo prostého sněhu z vaječných bílků. Ten pomalu klesá ke dnu a sebere s sebou všechny nečistoty.

Teprve tehdy nastupuje čirá Becherovka svou poslední pouť tepnami spletitého potrubí přes řadu filtrů až ke kohoutům plnicího zařízení. 84 tisíc litrů Becherovky měsíčně od kapesního balení až po pořádné lahve tu načepují, zazátkují, opatří vinětou a zabalí děvčata v bílých pláštích. A všechno to těžko představitelné množství – zjednodušeně řečeno – připraví, navaří a vyzrálé odešlou měděným potrubím dva lidé: ředitel, strážce receptu a kořenářka v jedné osobě, a sklepmistr v druhé. Aby štáb ve stáčírně stačil v době největšího náporu, jako před vánoci apod., a naopak měl co dělat, kdyby přišla okurková sezóna, patří pod hlavičku továrny pobočný závod – sodovkárna. Odtud se dají přelévat síly dle libosti.

Sklepmistr Otcovský, kterému tu denně protékají pod rukama hektolitry likéru, jemuž odborníci přisoudili léčivé účinky, užívá-li se po kapkách, má ještě další funkci, neuvedenou v popisu jeho pestré pracovní náplně. Bývá nejpovolanějším informátorem hojných návštěvníků, kteří továrničku vyhledávají jako jednu za karlovarských kuriozit. Ani si moc nestěžuje. Tady to většinou proběhnou, a když už sedí dole ve sklepě v „koštírně“, většinou se brzo baví sami. Jak dalece, to posoudíte podle intenzity zpěvu..

V tlusté knize hostů je plno zvučných jmen: Claudia Cardinalová a většina ostatních slavných účastníků karlovarských filmových festivalů, dále státníci, obchodníci, – nevyjímaje ředitele firmy Cinzano – kosmonauti, neteř britského premiéra a další. A poslu s nimi stovky jmen neznámých, která však se shodují se svými slavnými protějšky v horoucích vyznáních. Trefně to vystihl jeden rakouský novinář, který srkal se zarputilým výrazem teplou vřídelní vodu: Z těch dvanácti karlovarských pramenů mi nejlíp chutná třináctý. Věčná škoda, že není na nemocenskou pokladnu!

Psalo se v roce 1966

Zdroj: Květy – M. Škarýd