SIBIŘ – Hořká minulost

Na Urale stojí kamenný sloup. Na straně obrácené k západu je napsáno: Evropa. K východu: Asie. Uralem končí Evropa a začíná Asie. A Sibiř.

Sibiř? Zeptejte se zdejšího obyvatele, jak daleko je tam a tam. S vážnou tváří vám odpoví: Ale to je celkem nedaleko. Nějakých dvacet, pětadvacet kilometrů.. Všeobecně pro Sibiř platí, jak říkají
starousedlíci, že sto verst není žádná vzdálenost. Úhrnné rozměry se měří na tisíce kilometrů. Vzdálenost od západní hranice k východní sedm tisíc, od jihu na sever tři tisíce pět set. Samotná
Irkutská oblast čítá sedm set šedesát sedm tisíc čtverečních kilometrů. Dohromady je to tolik, co společně Ukrajina s Běloruskem.

Čitinská oblast, bagrovací práce

Pokud jde ovšem o počet obyvatelstva, Sibiř se nemůže rovnat se žádnou z evropských částí Sovětského svazu. Řekněme Ukrajina: Jejího obyvatelstva je dvakrát víc, něž kolik ho žije na celé
Sibiři. Na severu sibiřské země člověk může procestovat desítky ba i stovky kilometrů a nepotká živou duši.

Představa Sibiře je u většiny lidí nerozlučně spjata s krutým podnebím, především s krutými mrazy, které tu skutečně dosahují – 40-50 st.C, v oblasti Verchojanska dokonce až -70 st.C. Vedle mrazů k zimě tu skutečně patří na severu tříměsíční „noci“, kdy slunce čtvrt roku se vůbec neobjeví nad obzorem, a sněhové metelice, jaké člověk neuvidí nikde jinde na světě.

Naftové vrtné věže v tjuměnské tajze

A potom k představě Sibiře patří tajga, tajga do vzdálenosti tisíců kilometrů. Antonín P. Čechov, který koncem minulého století cestoval na Sachalin, napsal: „Silná a nepokořitelná je tajga. Věta, že člověk je vládcem přírody nikde nezní tak falešně jako tady. Kdyby všichni lidé žijící na Sibiři se dohodli, že zničí tajgu a chopili se seker, potom by se opakovala zkazka o sýkorce, která chtěla vypálit moře.“

Ve skutečnost ale tajga nikdy nebyla nepřítelkyní člověka. Naopak, byla jeho živitelkou. Pravda, je možné chodit tajgou dva dny a nepotkat člověka, ale stejně zase je pravda, že v tajze ani na chvilku není člověk sám. A vůbec není opuštěný, jestliže zná její zákony. Kypí tu bohatý život. A konečně – i kdyby někdy zabloudil, zemdlel, vždycky tu nakonec může najít „hájenku“ se zásobou dřeva, chleba, tabáku, soli, nábojů do loveckých zbraní. A také návod, jak se dostat z lesa. Nepsaný zákon tajgy zní: Kdosi postavil útulek k odpočinku unaveným a každý, kdo přichází, při odchodu tu zanechá, co může. S pomyšlením na ty, které sem po něm může zavést osud..

Angara v zimě nedaleko Irkutska

Smutným, hořkým údělem Sibiře dávných let bylo být vlastí vyděděných. Všichni ti, kteří vystupovali proti despotismu a zvůli carismu, měli ve svých životopisech léta vyhnanství na Sibiři. V Zabajkalí, v Nerčinských rudných dolech, v okovech zakovaní žili svůj těžký úděl Děkabristé, kteří v roce 1825 povstali proti carovi. Bezmála dvacet let trpěl v sibiřském vyhnanství Nikolaj Černyševskij. Na Sibiř vyprovázeli četníci petrašovce Fjodora Dostojevského a ve vesnici Šušenském prožíval svá léta vyhnanství Vladimír Iljič Lenin ..

Štědřejší přítomnost

Sibiř? Kuzněck dodává uhlí, Altaj traktory, Krasnojarsk kombajny a exkavátory, Novosibirsk a Omsk stroje, Norilsk barevné kovy, Tjumeň říční lodi, Kolyma zlato, Jakutsk diamanty. Kdysi se na Sibiř musely dovážet i petrolejové lampy. Z Evropy, protože ani ty se v této části Ruska nevyráběly. A stejně jako tenkrát i dnes stále ještě Sibiř dodává dříví a světoznámou kožešinu ..

Sibiří protékají stovky velkých i malých řek. Jen do Bajkalu se jich vlévá na tři sta. V dobách vyhnanství V. I. Lenin přebýval také v Sajanském pohoří. Z jeho úbočí hleděl do údolí řeky Jeniseje. Tehdy neobdivoval jen krásu krajiny. Začal rozvíjet myšlenky na výstavbu mocných elektráren .. Naděžda Krupská se tehdy usmála: Už zase fantazíruješ?

Dnes se na tom místě skutečně zvedá Sajansko-Šušenská vodní elektrárna. Má výkon pět miliónů kilowatt. Za čas Jenisej bude však pohánět turbíny, které budou dodávat miliardy kilowatt levné
energie ročně. Turbíny Krasnojarské už od letošního roku elektřinu dodávají ..

Nástup k využití energie sibiřských řek se však odbýval jinde: na Obu. První byla hydroelektrárna u Novosibirska, následovaly další na Angaře u Irkutska a v Bratsku. Dnes Sibiř celkem vyrábí elektrické energie víc než celé předválečné Rusko. Laciný proud dal vzniknout rozsáhlému průmyslu, především aluminiovému – a elektrifikaci železnic.

Nebylo všechno lehké a nebylo všechno hned. A zadarmo. Sibiřané nezapomínají, že první budovatelé železnice Abakan-Taišet zahynuli v tajze. Nezapomínají ani na Krasnojarsk a Omsk třicátých let, kdy to byla nevelká města, uprášená, s dřevěnými chodníky. V Krasnojarsku byla tenkrát tramvajová stanice, která se jmenovala „Čtyřiadvacetibytový dům“. Dnes se krčí jako trpaslík v sousedství velikánů na třídě Míru .. A Omsk se změnil v nejzelenější město celé země.

Carská Sibiř prakticky neměla vůbec žádná velká města. I po revoluci, ještě v roce 1926, deset největších měst Sibiře čítalo všeho všudy dohromady 740 tisíc obyvatel. Dnes sám Novosibirsk jich má milión, Omsk kolem osmi set tisíc. Kdysi jediná univerzita na Sibiři bývala v Omsku. Dnes jsou v sibiřských městech desítky vysokých škol.

Sibiřané

O Sibirjacích lidé soudívali, že jsou stejní jako příroda, která je obklopuje a ve které žijí. Představy jsou jedno, skutečnost druhé. Jestliže Sibiřan něco převzal od tamější přírody, potom je to síla – fyzická i duševní. Konečně, na Sibiři se nic slabého neudrží ..

Alespoň některá svědectví o Sibiřanech.

Na Sibiři snad déle než kdekoliv jinde se udržel obyčej pěstních zápasů. Koncem dvacátých let jsem vídával přímo bohatýrské boje. Na maslenicu, což je svátek vyprovázení zimy, mužíci v naší vesnici se vypravili na zamrzlé jezero, odložili šuby a začala neobyčejná podívaná.

Báječné bývaly i soboty s nezbytným koupáním v bani. Topívalo se tak dlouho, až kameny byly do červena rozžhavené a teprve potom otec velel, chlístni vodu! Kotouče páry, které se vyvalily, nebyly o nic méně žhavé než kameny .. My, děti, jsme se stahovávaly ke sveřím, kde přece jen trochu pronikal svěží vzduch, ale otec vylézal až nahoru na lavici a březovou metlu nenechal nikdy zahálet. Potom vybíhal z baně, ven do sněhu, ve kterém se vyválel, až frkal blahem. Bývalo tenkrát na teploměru i čtyřicet pod nulou.

Ledoborec Moskva proráží cestu parníkům plujícím s náklady do přístavů Jeniseje

Jednou mě vezl z železniční stanice do mé rodné vesnice řidič Péťa Skorikov. Obrovský, nemluvný, s rukama jako lopaty, které si s volantem hrály jako s dětskou hračkou. Zeptal jsem se ho, není-li příbuzný Mitrofana Skorikova. Je, byl to jeho dědeček. Znala ho celá dědina, my děti nejvíc. Nepatřil k pijákům, ale když se v zimě roznesla novina, že odjíždí od skladu s nákladem, sbíhali jsme se houfem. Když už měl všechno naloženo, požádal ještě skladníka o láhev vodky. Jediným úderem plochou dlaní vyrazil zátku. Potom pronesl prosbu Vejdi do života a neškoď, zaklonil hlavu a z výšky tenkým proudem si celý obsah vlil naráz do hrdla. Teprve potom klekl do saní a chopil se opratí. Nikdy nikdo ani za největších mrazů neviděl, že by si Mitrofan navlékl rukavice, nebo že by si byl spustil na uši klapky beranice.

125 metrů vysoká přehradní zeď Bratské elektrárny současně slouží jako most přes řeku Angaru.

Sibirjaci jsou dobří lidé. Když ale řeknou: „ně zamaj!“, což značí něco jako nech být a táhni – potom je lépe jít! Když Hitler napadl Sovětský svaz, potom ukázali, co znamená jejich „ně zamaj!“ ..
V čtyřicátém třetím roce německé rádio doslova hlásilo: K divizi generála Kirilova, útočícího na Roslavě, dorazily silné posily ruských medvědů – Sibirjaků .. Osmnáct jich tenkrát dobylo výšiny, o kterou se předtím marně pokoušel celý prapor. Dva z těch, kteří přežili, dosud žijí na Sibiři. Konstantin Vlasov a Gerasim Lapin.

Tajga, typický pohled. Záběr je z okolí Tjumeně, kde byla objevena bohatá naftová ložiska.

Doby hrdinských činů minuly. Skutečně? Nevzaly jen na sebe jinou podobu? Třeba jako v roce 1962 na stavbě Krasnojarské hydroelektrárny, kde po prudkém jarním tání bránil Nikolaj Smilko a jeho devatenáct druhů nedokončenou přehradu před rozbouřenými vlnami Jeniseje? Jedno drama, nebo jedna epizoda, ale kolik jich bylo!

zdroj:

Vladimir Selivanov, psáno pro Květy 1966

foto: APN

Hodnocení
Informujte své přátele sdílením

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.