TOVÁRNA NA ZRNO 1966




Co by to bylo za léto, kdyby se nepsalo o obilí, jaký by to byl srpen, kdyby redaktoři zapomněli na žně, kombajny, výnosy a pracovní jednotky. To už je taková novinářská zvyklost oživit i značně setřelou skutečnost žní znovu a znovu. Tradice se nedá přejít mlčením, je to nezmar, ta má kořínek! Říká si o to každý metr venkova, ty lány obilí, ta vůně táhnoucí z každé prodejny pečiva. A jak je kolem Markéty, vyčte se to z celého ovzduší, buší to na dveře redakce docela samo: Nedej zahynout! Nezraď! Napiš o žních..

 

Na jaře jsem mluvil s dědou, který po staru obracel souvrať koníkem. Chutě se rozpovídal o pšenici, ječmenu, žitě – se zrnem se to musí umět! Zahuboval na dnešní hospodáře: „Ty lenoši nedokáží posekat včas, neměj dosušit obilí, nemají ponětí o sklovině zrna! To já ..“ Pak z něho vylezlo, že máčel pšenici ve třech vodách, aby dostala požadovanou barvu a všelijaké ty žertíky své mladosti. Usmíval se pod vousy ještě dnes namlsaný trikem, který vyvedl agrárníkům z Kooperativy – a že to byli odborníci!

Továrna na zrno

Bezděky jsem si na toho kulišáka vzpomněl, když jsem se onehdy přimlel na silnici ke Strakonicům. Kombajny stříhaly lány pole do hola tak rychle, jako holička v HYGII na hlavním nádraží klukovskou hlavu. Slyšel jsem vyprávět o sekáčích, kosících od třetí ranní do soumraku, kdy zmírali na chrlení krve. Tito chlapci za volanty malých zázraků, které sečou a mlátí za pochodu, mají také náramný spěch. Žňová doba je robota bez zastavení od rána do noci i dnes, ale že by hraničila se zdravím? Pospíchají, protože nic na světě netrvá věčně, tím méně žně. Délka tohoto národního svátku je různá: někde se řídí počasím, jinde zájmem a schopností. Některému družstvu vydrží do ozimů, přešťovickým sotva týden!

Poledne

V JZD 9. KVĚTNA v Přešťovicích vědí příliš dobře, že na zrno je vždycky nejvyšší čas. Ladislav Čejka – všední jméno nevšedního člověka! Celá kniha by se dala napsat, co všechno dovede zastat takový předseda družstva, když se vydaří. Hotová stonožka storučka. Má sto očí, je to nejspolehlivější osoba v obci, dokonale rozumí hospodářství, vyzná se v obilnářství, ovládá plemenářství. Mohl by se ověsit medailemi nebo solidně ohřát při táboráku z diplomů, které družstvo i on sám získal za patnáct let předsednické činnosti. V jeho přítomnosti člověk propadne žňovému opojení, zvláště když se nechá zavést za humna – ale, ale – kde se tu berou zrakové přeludy? Snadno jim podlehnete při pohledu na bachraté věže, které romantikovi připomínají skupinu majáků, čtenáři verneovek raketovou základnu, realistovi vysoké pece.



Ve strakonickém okresu jim říkají „polní mlat“. Jak nevzpomenou na Alšovu kresbu, na které hospodáři buší cepy s gestem husitské trestající spravedlnosti! Takový mlat byl odjakživa spojen s představou dřiny tak nerozlučně, že se až zdá, jako by mechanizací skutečných žní ani nebylo. Závěje zrna, do kterých se boříme až po kolena, jsou však příliš skutečné, stejně jako bachratá sila a válce sušáren.

Dokonalá fabrika na zrno svezené ze šesti let padesáti hektarů. Pěkně kulaté číslo, a co se za ním tají? Sedmdesát tři procenta obilovin, čtyřicetimetrákové výnosy pšenice, specializace živočišné výroby, plemenářská práce v drůbeži a skotu. „Vždycky přeci bylo,“ říká soudruh Čejka, „a musí být první starostí zemědělce-chovatele, aby zajistil krmiva především vlastní výrobou. To je nejlevnější a nejspolehlivější zdroj..“

Počasí je příznivé vínu, ne zrnu – asi tak by staří kronikáři vyjádřili náladu tohoto léta. Jsme svědky, že je to děcko vrtošivé a rozmarné, zaskočí poťouchlostí i zkušené meteorology a s obzvláštním gustem si vystřeluje právě ze zemědělců. V Přešťovicích přestalo být počasí argumentem, smysl pro praktičnost se projevil ve výstavbě „polního mlatu“. Zatímco kombajny odírají poslední hektary do hola, zrno proudí ze zásobníku do elevátoru a v sušárně zbaveno hrozivých dvaceti pěti stupňů vlhkosti, teče proudem do baterie obilných sil s kapacitou šedesáti vagónů zrna. V okamžiku, kdy žňové zpravodajství informovalo, že v jižních Čechách je polovina úrody pod střechou, v Přešťovicích ji měli doslova v suchu!

Voda je příjemnost, mez rozkoš, pole blaženost. Každý se dívá na žně podle svého. Básník: „Poslechni si, jak ty klasy šumí.“ Skeptik: „Bože, ta polehlá úroda! To bude hladu ..“ Novinář: „Co bych o tom měl napsat?“ Družstevník: „Kolik nám to letos posype?“ – Ano, žně jsou výplatním dnem zemědělce, výše pracovní jednotky pohonnou hmotou. Pracovní morálka přešťovických družstevníků stojí vysoko, nikdo ji neoddiskutuje ani nepohaní. Kombajnéři a traktoristé najdou ve výplatních obálkách 2200, dojičky 2400, ženy v drůbežárně 1800 korun průměrného měsíčního výdělku. A plus naturálie.

Aby nic nepřišlo nazmar

Čemu JZD 9.KVĚTNA v Přešťovicích děkuje za úspěšné žně? Ladislav Čejka potvrdí to, čeho jsme svědky: „Odborníci a mechanizace. V rostlinné výrobě sklizeň pícnin a obilnin bez ruční práce. V živočišné výrobě specializace pro drůbež a skot. A hlavní „polní mlat“, který má tak významné postavení, že jsme ve stavbě dalšího sila.. zrychlení celé posklizňové úpravy zrna beze ztrát.“



Bezděky se vynoří tragický obraz dosoušení zrna na silnicích, z kterých průtrže mračen spláchly v minutě roční úrodu a dřinu. I na toho dědu, který švindloval triky zašlého mládí, si člověk vzpomene a když za humny potká postavu, která nevoní od pšenice, hned mu připadá cize, jako by nebyla zdejší.

zdroj: Květy

Srpen 1966, Rudolf Černý

Hodnocení
Informujte své přátele sdílením

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *