Tajemství vlčího doupěte

Na severu Polska, při železniční trati spojující města Kentřín a Wengořewo, leží území bývalého Hitlerova hlavního stanu. V lese Gierlož stojí zbytky hrubostěnných bunkrů z betonu. Bývalý Hitlerův hlavní stan se stal už jen legendou. Dnes je možné si prohlédnout to, co zůstalo z hitlerových bunkrů, můžete se procházet po betonových cestách i cestičkách, ale těžké je odpovědět na otázku: Jak bylo vybudováno „Vlčí doupě“, co se skrývalo uvnitř Hitlerova hlavního stanu, co zůstalo pod zemí?

 V těchto místech na kraji kentřínského lesa Gierlože začínalo území bývalého Hitlerova hlavního stanu. Asfaltová silnice dělí celé „Vlčí doupě“ na severní (hlavní)  a jižní část. Tudy vedla civilní autobusová linka, která nebyla za celou dobu trvání hauptkvartýru ani na jeden den zrušena. Jen okna autobusu byla zamalovaná a autobus byl doprovázen na konec lesa patrolou SS. Podobně tomu bylo i s pravidelnou železniční přepravou. Zdá se to být paradoxní a fantastické, že středem území Hitlerova hlavního stanu denně projížděly autobusy a vlaky s normálními civilisty! Ale právě to mohlo vést k domněnce, že zde není nijak zvlášť důležitý a mimořádně strategický objekt.

Mnoho důvodů bylo vysloveno, ale žádné nové objevy dosud nemohly potvrdit, co z toho je pravda.

Pokusíme se shrnout to, co na téma tajemství bývalého Hitlerova hlavního stanu je možno říci. Opřeme se přitom o informace, které se podařilo zjistit redaktorům varšavského časopisu „Kurier Polski“. Redakce tohoto časopisu zorganizovala v Gierloži konferenci, na kterou pozvala lidi, kteří mohli znát pravdu o Hitlerově hlavním stanu.

Plánek ukazuje jen některé z důležitých objektů „Vlčího doupěte“, které tvořilo osmdesát speciálních staveb, z nichž bylo padesát základních bunkrů. Objekty byly nepravidelně rozesety na ploše dvou set hektarů. Kromě tří pásem stráži chránily hauptkvartýr močály, bažiny a komplikovaná minová pole, z nichž jen polští vojenští pyrotechnici odstranili a zneškodnili 56 000 min. (Čtyři pyrotechnici to zaplatili životem.) Bunkr označený číslem 17 byl bunkrem Hitlerovým.

 Stavba „Vlčího doupěte“ byla zahájena roku 1940, v době intenzivních příprav vojenského, přepadení Sovětského svazu. Hitler, připravující svůj pochod na Východ, chtěl být válečnému tažení co nejblíže. Území Východních Prus (toto území až do roku 1945 bylo v hranicích Říše) nejlépe vyhovovalo jeho záměrům. Desítky jezer, močály, blata a rozlehlé lesy činily toto území těžko dostupným. Navíc okolí Gierlože bylo málo zalidněné, což zaručovalo, že výstavba celého rozsáhlého „Vlčího doupěte“ zůstane naprosto utajena. 

Území bývalého „Vlčího doupěte“ vypadá dnes jako krajina s podivným železobetonovými skalami, které spojují cesty z betonových panelů. Povrchové rozložení bunkrů a baráků je známo, neznámé zůstává  jen podzemí, o němž nikdo nemůže vydat svědectví. Nikdo? Roušku tajemství nad gierložským podzemím by mohl poodhalit projektant „Vlčího doupěte“, bývalý Hitlerův ministr války, válečný zločinec, „obyvatel“ věznice ve Špandavě Albert Speer, nedávno propuštěný na svobodu.

  Zpočátku se myslelo, že hauptkvartýr stavěli vězni a váleční zajatci různých národností, kteří byli po ukončení staveb postříleni, takže není živých svědků. Dnes už je jasné, že některé bunkry stavěli dělníci různých národností, kteří byli začleněni do pracovních brigád tzv. Todtovy organizace, a že mnozí z nich válku přežili.    Bezesporné je, že výstavba „Vlčího doupěte“ nepřetržitě pokračovala až do červencového atentátu na Hitlera v roce 1944. V roce 1942 – jak dokazují četné zprávy – plnil již hauptkvartýr všechny funkce, pro které byl stavěn.

Toto je vchod do bývalého bunkru Hitlerova generálního štábu. Stejně jako jiné objekty je vchod označen varovnou tabulkou: POZOR! VSTUP NEBEZPEČNÝ!

Zde se odbývaly porady představitelů Třetí říše, zde míval Hitler rozmluvy se svými přáteli, jako například s Mussolinim. Tady také bydlel Adolf Hitler s Evou Braunovou i vysocí hitlerovští důstojníci, protože centrální území Říše bylo pro časté nálety spojeneckých leteckých sil nebezpečné.

Hitlerův bunkr byl ze všech objektů největší. Z dvanáctimetrového železobetonového masivu nad zemí zabírala střecha čtyři metry. Síla stěn byla rovněž čtyřmetrová. K bunkru směřovaly všechny podzemní kanály s množstvím silných kabelů. Vchod do podzemí je od 24. ledna 1945, kdy byl Hitlerův hlavní stan na rozkaz generála Hossbacha vyhozen do povětří , zavalen a tedy nepřístupný.

  V podzemí kentřínského lesa bylo několik desítek velkých bunkrů, jejichž výška nad zemí dosahovala osmi až deseti metrů. Železobetonové bunkry a další objekty byly spojeny sítí cest, pod celým územím vedly telekomunikační a elektrické kabely a kanalizace. Celý objekt byl dokonale zamaskován: bunkry, baráky, cesty i železniční koleje byly přikryty drátěnou sítí, na které bylo připevněno listí z plastické hmoty. Maskovaní bylo tak dokonalé, že i když velmi často nad územím hauptkvartýru přelétaly svazy bombardovacích letadel, nikdy se nestalo „Vlčí doupě“ cílem jejich náletu. Kdysi – snad v roce 1943 či 1944 – jedno anglické letadlo, vracející se z náletu na Královec (dnes Kaliningrad), shodilo na les náhodou dvě těžké bomby. Bomby padly vedle 2 bunkrů a nezpůsobily žádnou škodu. V hauptkvartýře nebyl ani vyhlášen poplach, protože bylo jasné, že šlo o pouhou náhodu.

Takový obraz skýtá celé území bývalého Hitlérova hlavního stanu, kde se projektovaly nejotřesnější plány na barbarské ničení měst a zemí, na masové vyvražďování lidí.

Území Hitlerova hlavního stanu bylo dokonale střeženo. Celý objekt byl rozdělen na tři bezpečnostní pásma. První pásmo začínalo na kraji lesa, kde spolupracovaly rychlé patroly v autech a na motocyklech. Dostat se do tohoto pásma bylo velmi obtížné, protože se často měnily propustky i hesla. Do posledního, centrálního pásma, kde přebýval Hitler, mohli být vpuštěni jen nejznámější lidé, nejbližší jeho spolupracovníci. A přesto v červenci 1944 došlo v samém srdci hauptkvartýru k atentátu na Hitlera. Atentát – jak dnes víme – zorganizovali představitelé wehrmachtu, kteří došli k  závěru, že „vůdce“ je ve vojenských věcech diletant a že musí být vystřídán skutečným odborníkem ve válečném řemesle.

Pohled se schodiště z Hitlerova bunkru ven ukazuje ukazuje, s jakou důkladností byl objekt stavěn. Šlo o to, aby se tu fýrer cítil bezpečný. A. Hitler se tu cítil bezpečný. Nastěhoval se sem těsně napadení Sovětského svazu v červnu 1941 a „Vlčí doupě“ definitivně opustil až 20 listopadu 1944, krátce před zdrcující zimní ofenzívou Sovětské armády.

Lidé, s kterými je dnes možno mluvit a kteří pracovali na stavbě „Vlčího doupěte“, nic nevědí o celkové organizaci hauptkvartýru. Ukazuje se, že nikdy jen na dílčích a oddělených pracích. Každý znal jen část bunkru, na které pracoval, ale o tom, co bylo v jiných místech, neměl ani ponětí.   Když Němci opouštěli „Vlčí doupě“, všechny hlavní bunkry vyhodili do povětří tak dokonale, že není možné dostat se dovnitř. Kromě toho do podzemních kanálu vnikla voda. Dlouhý čas byl vstup na území hauptkvartýru nemožný. Aby se hitlerovci zabezpečili před nezvanými hosty, vytvořili kolem „Vlčího doupěte“ několik pásu minových polí. Sovětští i polští pyrotechnici odstranili ze země desítky tisíc min nejrůznějších typů.

Kromě základních železobetonových bunkrů tvořily „Vlčí doupě“ i tzv. baráky z betonu a cihel (na snímku část takového baráku). Některé sloužily za konferenční místnosti, jiné za nemocnici, jídelnu nebo kino. V podobném baráku se také 20. července 1944 uskutečnil atentát na Hitlera. Atentát byl před tím připraven, ale nikdy se neuskutečnil. Jak 16. tak 18. července přinesl plukovník Claus Schenk von Stauffenberg na poradu k Hitlerovi v tašce bombu, pro neúčast Goeringovu a Himmlerovu však od pokusu upustil. Bomba která vybuchla 20. července, z přítomných třiadvaceti osob čtyři zabila a devět zranila. Hitler byl zraněn jen lehce. Popravu hlavních viníků nařídil Hitler nafilmovat a film si dal pak promítat ve „Vlčím doupětí“

Nejsou lidé, kteří by mohli povědět o hlavním stanu něco bližšího, nejsou plány, není dokumentace. Jsou jen vzájemně si podporující informace a dohady. Mluví se o podzemním městě, podzemních skladištích, továrnách, nemocnicích, knihovnách, elektrárně a garážích. Na zemi jsou však jen rozbité bunkry a několik dobře zachovaných betonových „baráků“, ve kterých bohužel nic nebylo a není. Vnucuje se otázka: Bylo třeba budovat tak obrovské bunkry jen pro místnost ne větší než telefonní budka? Jaký by to mělo smysl? Či snad měli nadzemní bunkry charakter chráněného vchodu do podzemí?

Ve vesničce Černíkách, vzdálené necelé dva kilometry od lesa Gierlože, byli ubytováni zvlášť vybraný a po všech stránkách spolehlivý příslušníci SS, kterým byla svěřená ostraha „Vlčího doupěte“.

 Takových otázek může být mnoho. Na všechny je však třeba odpovědět. Odkrytí eventuálního podzemí by bylo spojeno s velkými finančními náklady a bylo by velmi nebezpečné. Jestli takové podzemí existuje, jistě je zabezpečeno minovým systémem. Komplikovaná minová pole, která byla odkryta na zemi, svědčí o tom dostatečně. Proto se o nějaké generální expedici do podzemí „Vlčího doupěte„ neuvažuje.

O mohutnosti železobetonových bunkrů svědčí zachovalá strana se zabudovanými ocelovými žebříky. Bunkr, patřící strážnímu oddílu, byl na střeše opatřen železobetonovými střílnami pro protivzdušnou obranu. A opět jeden paradox: Asi padesát metrů od bunkru je civilní hřbitov vesničky Parče, která leží asi tři kilometry východně od lesa Gierlože, Náhrobní kameny svědčí o tom že hřbitov (ležel v třetí ochranném pásmu „Vlčího doupěte“) byl v roce 1941 1941 A. Rothermund z Parče a v roce 1942 A. Scheumann z domu Maletzki. Občanské pohřby se uskutečnili v době, kdy fýrer s generálním štábem tu již „pracoval“ na plnou páru.

V Gierloži, v centru „Vlčího doupětě“, v jednom lépe zachovalém „baráku“ je dnes vybudován hotel s turistickou restaurací. Je zde i kino, v němž se pro návštěvníky promítají dokumentární filmy z druhé světové války, otřesné svědectví toho, co bylo vyprojektováno a promyšleno v betonových bunkrech Hitlerova hlavního stanu. Není divu, že většina zahraničních turistů po zhlédnutí filmu vyhodí z kapsy kousek betonu, který si chtěli vzít domů jako suvenýr. Lidé se odvracejí od minulosti Hitlerova sídla, on minulosti, která nese pečeť strašlivých zločinů.

Takový je smysl, takové je poslání prohlídky bývalého „Vlčího doupěte“.

Psalo se v roce 1966.

Zdroj: Květy / 1966 / 49

Autor: Witold Zamecki

Hodnocení
Sdílením pomůžeš šířit pravdu.
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.