SVĚT ZA KATREM A ZA MŘÍŽEMI – PLZEŇ – BORY

„.. čímž spáchal trestný čin loupeže a odsuzuje se podle paragrafu 234 odst. 1 tr. Zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků nepodmíněně. Trest bude vykonán v první nápravně výchovné skupině.“

První nápravně výchovná skupina je na Borech. O této věznici kolují nejrůznější pověsti. Od těch, kteří líčí hrůzu temných kobek po vzoru věznice Parmské až po ty, jež přirovnávají borskou trestnici k sanatoriu nebo aspoň k fešáckému kriminálu. Jak poznat pravdu? Buď spáchat trestný čin třebas podle § 234 se všemi následky, nebo přijmout pozvání z krajské prokuratury a pohostinství náčelníka ústavu.

Rozhodli jsme se pro druhou možnost.

*

Vycházky do okolí Plzně.

I. Vycházky bližší.
1. C. k. mužská trestnice na Borech.

Pěkný je pohled již z daleka na budovy její a stává se tím imposantnějším, čím blíže k ní přicházíme. Jest první svého druhu v rakouském mocnářství, vyhovujíc všem požadavkům moderní trestnice. Vystavěna jest na ploše 10 ¼ ha. Budova vlastní trestnice obehnána jest 4 m vysokou zdí. Hlavní budova má podobu osmipaprskové hvězdy. Jednotlivá křídla spojena jsou v ústřední budově železnými galeriemi a železnými můstky. Ze středu těchto můstků přehlédnout lze veškerá oddělení. Stavba trestnice provedena byla podle plánů c. k. stavebního rady Trojana za vrchního dozoru c. k. ministerského vrchního ingenieura Frant. Maurusa ve 4 létech od července 1874 až do července 1878 nákladem 1 300 000 zl. Trestnice upravena jest pro 387 trestanců ve vazbě společné… Práce trestanců pronajímá se ponejvíce podnikatelům. Méně k práci způsobilí zaměstnávají se čištěním luštěnin, přebíráním kávy a hotovením papírových kornoutů.

(Plzeň, ilustrovaný průvodce po městě a okolí 1901)

 

Střed tvoří kopule vysoká 30 m. Jednotlivá ramena jsou dlouhá 62 metrů. Zajímavé je, že téměř
každý třetí vězeň je vrahem. Jsou to většinou prvotrestanci, kteří si odpykávají doživotní nebo
dlouholetý žalář. Na Borech byli vězněni také Omladináři, odsouzení v procesu s Omladinou v roce
1893, mezi nimi dr. Alois Rašín.

(Průvodce městem Plzní 1934)

 

Trestnice Bory (podle názvu plzeňského předměstí) je od roku 1922 určena pro vězně politické a
tzv. polepšitelné.

(Státní archiv v Plzni, vyd. 1958)

 

 

Dnes jsou samovazby na Borech zrušeny. Tři nebo dvě malé cely byly většinou spojeny v jednu velkou. Je tady první, tedy nejlehčí nápravně výchovná skupina. Pouze v oddělení psychopatů, tj. vězňů s duševní poruchou, ale nikoliv s duševní chorobou, jsou pohromadě všechny tři skupiny. Toto oddělení, odborně vedené, bylo zřízeno na Borech před rokem jako první v republice. Krátce z historie? Seděl tu známý „loupežník“ Gajdošík, ne, Babinský tady nebyl, ten seděl na Špilberku. Za první republiky tu byl také Šoupal, jenž zastřelil dr. Rašína. Po válce protektorátní vláda, Bienert, Hrubý a další. A také generál Toussaint, hitlerovský velitel okupované Prahy, který tu namaloval spoustu obrazů. Éra lepení pytlíků dávno neexistuje. Dnes jsou tu lehčí případy, nanejvýš do pěti let, průměr je ovšem mnohem nižší, deset, dvanáct měsíců. Krádeže, loupeže, podvody, útoky na veřejného činitele, příživnictví…

(Z besedy s náčelníkem a dalšími funkcionáři)

***

Leccos zůstalo a leccos se změnilo. 88 let je 88 let. Impozantní kopule už neláká k pěkné vycházce za Plzeň, zato je spolu s nápisem na bráně a věžičkou na bývalém kostele chráněna památkáři. A všude v oknech mříže. Všude. Celý den můžeš hledat sebemenší okénko bez mříží a nenajdeš.

Brána a za ní závora, místnost pro návštěvy, sešlapaná schodiště, bludiště klenutých chodeb, zeleně natřené dveře, ubytovny s patrovými lůžky, vzorně srovnané deky a prostěradla, jmenovky, seznam obyvatel světnice na dveřích – to všechno připomíná kasárna, jaká na vojně sotva uvidíš – vojáci laskavě prominou. Okna na chodbách mají jmenovky těch, kteří si je vzali na starost, slovo „patronát“ je v této souvislosti trochu komické, ale zato většina oken by mohla jít odtud rovnou na výstavu, nebýt – inu nebýt za nimi mříže!

Dílna, ve které se vyrábějí pro Škodovku brzdy k elektrickým lokomotivám, se ničím neliší od normální dílny; je tu stejný rámus i stejná vůně olejů a obráběné oceli, pracuje se tu na tři směny při směnnosti 2,7, což prý je – škodováci prominou – nejvyšší koeficient v celém kraji. Ale nápisy pod stropem znovu nakusují ožehavé téma: Chceš se vrátit domů zdráv? A Táto, vrať se brzy!

Skleněné ,,brilianty“ v rukou odsouzeného

Někteří se domů vrátit zdrávi nechtěli. Na lůžkové poliklinice, umístěné v prvním a druhém patře jednoho z křídel věznice, mají sbírku drátů, hřebíků, lžic, knoflíků a dokonce velkých železných kolíků na uzavírání vězeňských dveří. To všechno někteří vězni spolykali. Za ty desítky let je to sbírka dosti pestrá. Mezi mnoha tisíci lidmi se našlo několik desítek těch, kterým se ani ve vězení nechtělo dělat. Sbírka je pozoruhodná zejména tím, že všechny „exponáty“ byly získány operační cestou, někdy bohužel s trvalým následkem pro operovaného.

Čerstvě vybílené skleníky. Fikusy, begonie, maličký pomerančovník s drobounkými dozrávajícími pomerančíky. Ambulance, zubní ordinace (ke stovkám těch, kterým tu „vadí mříže“ se přidává i zubní lékař, i když z jiného důvodu: poměrně malé a navíc zamřížované okno nedostává dostatek denního světla a bude prý rozšířeno, pochopitelně že s mříží!), rentgen, laboratoř, malý operační sál pro lehčí případy a chirurgické zákroky – to všechno spolu s početným zdravotnickým personálem je tu zdraví odsouzených k dispozici místo jediného „domácího lékaře“, který patřil ke správě trestnice před 65 lety. Ovšem zato měla tehdejší správa dva duchovní, kteří v dnešním stavu chybějí; z pěkného kostela je mnohem pěknější tělocvična.

Ale přesto tu něco chybí…

***

Na staré lavici v kinosále jsou vyryté čerstvé nápisy. Zdraví vás Vikínko. Galanta 66-69. Za 28 Plzeň! – Z posledního nápisu není jasné, zda pisatel míní město nebo pivo. Dost možná, že to druhé, protože v ústavní prodejně lze koupit snad vše kromě alkoholu. Nikoli za koruny, ale za zdejší „měnu“, které se říká „táborová poukázka“ (to na ní je napsáno) a která se vydává v hodnotě od haléřů až po 100 Kč. Je platná pouze za mřížemi!

Jdeš po chodbě a snažíš si odmyslet ty mříže. Jsme v kasárnách, je chvilka před večeří, vojáci se vracejí z cvičiště (jenže tady se vracejí z ranní směny na dolech, v továrně, ze stavby nebo ze zdejších
dílen), jdou zvolna v hloučku po chodbě, na hlavách lodičky, jestlipak nám zasalutují, až nás spolu s náčelníkem potkají?

Nesalutují. Smekají lodičky a drží je v hrsti.

Lodičky na sobě nemají žádný státní ani jiný znak. A za oknem jsou mříže

***

Vážený pane náčelníku! Dne 28. II. 1966 jsem byl podmíněně propuštěn okresním soudem v Plzni z výkonu trestu na základě Vašeho návrhu. Dovolte mi, abych vám co nejsrdečněji poděkoval za toto nejvyšší vyznamenání, které může se dostati odsouzenému a které mně umožnilo návrat do civilního života.

(Dopis z Vinar)

Zůstali jste všichni pro mě velkým vzorem, mám na Vás všecky ty nejkrásnější vzpomínky. Vážený soudruhu náčelníku, zda uznáte za vhodné, prosím tlumočte toto p. referentům, neboť mně nebylo možné se se všemi rozloučiti.

(Dopis z Prahy)

Zasílám Vám srdečný pozdrav z návštěvi mojej rodinky.

(Lístek z Bratislavy)

Vážený pane náčelníku. Dovolte mi prosím, abych Vám upřímně poděkoval za povolení návštěvy k mé rodině. Slibuji Vám, že budu dále svědomitě a horlivě pracovati a také mé chování a ukázněnost bude v dalším výkonu trestu příkladná.

(Dopis z Plzně)

Co nás nejvíce potěšilo, že jste vychovali z mého syna opravdu člověka jiného než byl, nyní hledí na život jako rozumný muž. Ani nevím, jak bych se Vám odvděčila.

(Dopis matky z Hostomic)

***

Místo dřívějších dozorců jsou vychovatelé. Místo naddozorců referenti. Navíc pedagog a na oddělení psychopatů psychiatr. Psycholog, se kterým se také počítá, dosud chybí. V ústavu je hudebně dramatický soubor. Výtvarný kroužek. Několik jazykových kroužků. Kursy na doplnění základního školního vzdělání – přestože byla u nás likvidována negramotnost, přicházejí sem stále nějakým zázrakem i negramotní vězni. Estrády. Sportovní přebory. Televize. Knihovna. A novinka na Borech: Třináct odsouzených studuje dálkově dvanáctiletku.

,,Vždy s úsměvem“

Účast na zájmové činnosti je ovšem podmíněna dobrým chováním odsouzeného.

Náčelník: Trest dnes není žádná odplata nebo zastrašování. Výchovný prvek se dříve nesledoval. Vychovatel: Podle pracovního výkonu se mohou zlepšit i dávky stravování. Dozorový prokurátor: Přechází se od generelní výchovy k individuální. Pedagog: Snažíme se fixovat u člověka morální kodex. Náčelník: Za letošní rok byly stovky přerušení výkonu trestu k návštěvě rodiny a nevrátili se pouze dva. Druhý vychovatel: Největší rozdíl proti dřívějšku je v zachování důstojnosti člověka; dnes tu nejsou žádná čísla, každý má své jméno. Náčelník: Z více než tisíce žádostí o podmíněné propuštění bylo letos vyhověno 37 procentům. Měl-li však na trestný čin vliv alkohol, pak se s propuštěním moc nespěchá. Krajský prokurátor: Propuštěním problémy nekončí, ale spíš začínají. Zákon o výkonu trestu přikazuje národním výborům, aby zajistily propuštěným přiměřené místo a vůbec pomohly jim s návratem do společnosti. Tady je ještě hodně dluhů nejen u národních výborů, ale také u organizací ROH. Velké pochopení projevil v poslední době plzeňský KNV, který věnoval resocializaci jedno ze svých plenárních zasedání.

A přesto tu stále něco chybí!

***

Pokojíček jako klícka se jmenuje cela

Ti, o kterých se diskutuje na improvizované besedě, dělají zatím na „panské chodbě“ i jinde v osmicípé budově rajóny, kouří cigarety, neboť v určitou dobu a na vymezeném místě je to
dovoleno, počítají, kolik si vydělali a kolik z toho půjde na „režii“ pobytu, na uhrazení škody, na zaplacení soudních výdajů, na výživné rodině, na knížku či na kapesné (to v podobě zdejšího „tuzexu“). Některým je všechno jedno. Jiným není jedno vůbec nic. Někteří už dostali řadu kázeňských odměn. Jiní řadu kázeňských trestů. Někteří čekají na podmínečné propuštění a jiné čeká přeřazení do II. Nápravné výchovné skupiny (musí to projednat soud), protože tady na ně nic neplatí.

Mezi stovkami mužů žije na Borech třicet žen. Příživnice nebo mankařky. Ale také ty, které se protizákonně zbavily novorozeněte. Dokončují výrobu drobounkých skleněných „briliantů“ pro
Jablonec, začátek je v brusírnách, kde pracují muži.

Ženská „četa“ je tu vlastně střežena nadvakrát. Má přísně oddělené pracoviště, oddělenou jídelnu, oddělené ubytování. Na chodbě květiny, obrázky, televizor, na stole bílý ubrus. Pokojíčky jako klícky, na nočních stolcích rámečky s fotografiemi, dečky, které se tu háčkují, všude je vidět ženskou ruku. – Ale na dveřích je známá špehýrka a za oknem mříž.

***

Je mi osmačtyřicet, prosím, mám čtyři syny, můj vztah k rodině je prosím dobrý. Jsem tady za rozkrádání. Máme se dobře, prosím, já dělám v brusírnách, snažím se vydělat co nejvíc. Nevím, jestli to budu moct rodině někdy splatit. Já jsem, prosím, vinen, měl bych nést všechny důsledky, ale částečně je nese za mne rodina. Chci si vytvořit předpoklady, abych se dostal za dva a půl roku domů. Už jsem tu dvacet měsíců, prosím. Ano, mám peněžité odměny i na balíčkách, jednou jsem byl na návštěvě v Plzni a jednou tři dny přerušení na svatbu syna.

(Odsouzený na 5 let) 

To bylo za vykrádání balíčků na poště. Nechal jsem se zlákat okolím. Už jsem zde 19 měsíců, jsem brigadýrem, děláme na dole ve Zbůchu, jezdíme tam autobusem. Já jsem rozkrádal pouze knižní zásilky, škoda byla asi za čtyři tisíce, právě jsem ji splatil, nemám už žádný dluh. Ano, mám dva rodiče, žádal jsem už o propuštění, ale bylo to zamítnuto. Já byl totiž už jednou za stejnou věc potrestán na vojně. Taky za balíčky s knížkama. Já mám knihy rád. Ano, podám žádost znovu po dvou třetinách.

(Odsouzený na 3 roky)

V životě jsem nikdy nikomu nic neukrad, to mi můžete věřit. Ani ň. Jo, je mi třiadvacet. Dělám tady u Armabetonu. Za co sedím? To bych taky rád věděl! Já jsem se s nima nepral, no pil jsem, to jo, ale jinak nic. Já jen vyndal ruku z kapsy a oni mysleli, že se chci prát. Do smrti nepochopím, jak se to mohlo stát. Já jsem takhle zakop a jak jsem padal, tak jsem se chtěl asi něčeho zachytit a tím jsem mu podrazil nohy. No né, já netvrdím, že jsem tady nevinně, mám tři paragrafy, každej víme svý, že jo. Lidi si moc závidějí, i těm, co je pouštějí domů. Já počítám s propuštěním po dvou třetinách, po polovině ne, to dá rozum. No to je jasný, že lituju toho, že jsem tady!

(Odsouzený na 18 měsíců)

Návrat z ranní směny na šachtě

***

Na chodbě pověstný katr – vysoká mříž od podlahy až ke stropu. Rozděluje od sebe dva světy. Ten první se zpravidla plně docení teprve ze zorného úhlu toho druhého, zdejšího. Ale přesto tvoří
dohromady jeden jediný společný svět. Tady je to dočasné provizorium, tak definitiva. Pro někoho ovšem také pouze dočasná …

Právě vyšlo čerstvé číslo cyklostylovaného „Zpravodaje“. – „Náš zpravodaj je vydáván pro zábavu a poučení všech odsouzených a protože není možné jej vydávat v nákladu několika stovek výtisků, bývá většinou zavěšován na kulturních místnostech, kde si každý může přečíst, co ho zajímá.“ To je poznámka redakce. Snad nejčtenější rubrikou Zpravodaje je Černá kronika. To je poznámka čtenáře.

Kulturní místnosti jsou zároveň jídelnami. Odsouzení chodí s miskami dolů ke kuchyni, odstojí si frontu a dostanou u širokých dřevěných okének svůj příděl. Ti, co těžce pracují, mají příděl větší.
Chleba dostane každý kolik sní, bez ohledu na pracovní výkon.

Ta kuchyňská výdejní okénka jsou tady jediná bez mříží. Ale jaká jsou to okna?! Vedou odnikud nikam a nedá se jimi ani podívat, jsou příliš nízká i příliš nízko. To proto, aby kuchaři neviděli, komu právě dávají a nemohli někomu přilepšit nebo zase ubrat.

Na chodbách visí nástěnky. Všude poličky s květinami. Rozvrh zájmové činnosti: Beseda s brigádníky; Příbram v minulosti a dnes; rozhovor s přibylci; K. H. Borovský život a dílo; Jugoslávie. Za okny jsou vycházkové dvory s trávníkem a lavičkami. Tady se nemusí chodit husím pochodem dokolečka, tady se prochází, sedí, kouří, čte, opaluje.

Jenže kolem dokola nejsou hory, lesy, pláže a louky, kolem dokola jsou zdi se zamřížovanými okny. A uvnitř, na chodbách, jsou kromě nástěnek a poliček – katry.

A pořád tu něco chybí!!

***

Stoupneš-li si doprostřed pod kopuli, která je středem zdejšího světa, ocitneš se v místě, kde se sbíhá všech osm můstků. Odtud „přehlédnout lze veškerá oddělení“. Stačí jen otočit se na patě kolem
dokola. Je to zvláštní pocit – poněkud povznášející tím, že můžeš z jediného místa držet očima v šachu všech osm cípů obrovité hvězdy, ale zároveň skličující, protože stojíš celé věznici na očích jako na pranýři. Ty, který sem nepatříš, a proto právem můžeš být nenáviděn, protože se večer vrátíš tam, kam se ti zachce.

Vlastně se ani věznice říkat nemá. Je to ústav. Ústav nápravného zařízení. Myslím, že si ten název právem zaslouží. Že je tu spousta věcí, které tu stařenku trestnici přeměnily v ústav, kde mříže a katry jsou sice trpěné, ale nejsou tím hlavním. Ale to vůbec neznamená, že by byly zbytečné. Při střetávání těch dvou světů to občas i zajiskří. Žádný rentgen ani radar nevidí lidem do hlavy.

Tak co tedy? Věznice Parmská nebo sanatorium? Ani to ani ono. Pouze první nápravně výchovná skupina. Odstupňovaná od těch druhých, připravená na převýchovu – pokud se to podaří –
především těch, kteří poprvé a často i naposled klopýtli. S nimi se ovšem „svezou“ i takoví, kteří z prvního klopýtnutí vyvodí celou sérii. Těch prý je menšina. Vychovatelé se však neshodli na
procentu. Jeden tvrdil, že 10%, druhý že mnohem víc. Ti pak možná jednou budovu ve II. či III. nápravně výchovné skupině na Bory rádi vzpomínat.

Ale jinak, kdo by na ně rád vzpomínal?

A přece: Zdraví vás Vikínko. – Máme se tady dobře. – Na nic si nemohu stěžovat. – Představoval jsem
si to hůř. – Tu mě nezabijí, najíst mi dají, dočkat musím…

To je všecko hezké. Ale přesto jim něco – i když o tom přímo nemluví – palčivě a naléhavě na každém
kroku chybí: Svoboda!

Psalo se v roce 1966

zdroj: Dušan Tomášek, časopis Květy 1966

Hodnocení
Informujte své přátele sdílením

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.