Solí proti sněhu

Všechno začalo trochu nezvykle. Někdo zavolal do redakce. ,,Už toho mám dost, prý se zase bude sypat solí. Kde jsou slibované inhibitory? Jakmile zavěsím, posílám vám na ukázku balík se spodkem embéčka. A vůbec. Nebude zas při prvním sněhu kalamita? Pro případnou výpomoc nabízím sto hrabacích psů, kteří udělají víc než všechny pluhy…“ 

Bylo to jako bodnutí žihadlem. Konec listopadu, teploty kolem nuly, sníh už doslova za dveřmi. Ale kam se jet na silničáře podívat dřív?  Na okresní správy silnic, krajské nebo přímo do Prahy? Volba padla na poslední. Snad proto, že každoročně se brodí a láteří ve sněhové břečce kolem 200 000 řidičů. Když se neposolí, tak zase 300 000 lidí zůstane čekat na stanicích. Jen pouhá hodina zpoždění stojí šest milionu.



,,Řídíte dlouho? , ptám se.

,,Ano, už přes čtyřicet let,“ přiznává se a připravuje jedničku. 

Ze středu města je to před bránu závodu dobrých patnáct minut. Skvělí wartburg zastavuje na několika metrech. Nad vjezdem je neonový nápis Pražské komunikace a cedulka Podniková správa. Jsme v Bubenské ulici, naproti bílé kachlíkové budovy Dopravních podniků.

,,Jezdíte i přes zimu?“

,,Musím, protože v dispečinku je logicky největší fofr, když začíná chumelit.“

A tak jsme se pomalu seznamovali. Než se zvedla závora a vjeli jsme na dvůr, věděl jsem už:

-Že nejhorší zima byla před čtyřmi lety, kdy napadl sníh v polovině listopadu.  – Že loňská zima stála přes 30 miliónů. – Že jsou neustále spojeni s letištěm v Ruzyni a metrologickou stanicí v Komořanech, odtud dostávají několikrát za den hlášení o počasí. I to, že podnik Pražské komunikace se stará třeba jen o sjízdnost 1400 km vozovek v hlavním městě a Vladimír Štipl bude v dispečinku zimní služby letos už šestou zimu.

Na dvoře panoval neobvyklý klid. Ale když stříbrný sloupek rtuti šplhá k nule, nebe se obléká do nevlídné barvy, vítr dostává mrazivý dech a ne zem dopadají bílé vločky sněhu, začne to uvnitř vypadat jako v úle. Hemží se tady lidé i stroje. Připravuje se souboj s přírodou. S prvním sněhem se rozpoutá boj, kdy na jedné straně je nespoutaná příroda, a na druhé člověk, který si na pomoc bere techniku.

Zvednutá víka motorů napovídají, že mnohé automobily trpí neduhy. Teď před zimou je to zvláště nemilé u sypacích strojů, pluhů a nakladačů. Většinou jde ale o běžné opravy, mnohdy o skutečné maličkosti. I ty se však musí okamžitě odstranit. Jinak se mohou vymstít ve chvíli, kdy Ruzyň nahlásí, že během dvou hodin spadne sníh.

,,Vybral jste si zrovna nevhodnou dobu. Přijďte se podívat, až začne padat. Ale dejte pozor, ať vás tady někdo nepřejede,“ řekl muž kolem čtyrycítky, jeden z bezejmenné armády řidičů, starající se, aby za každého počasí byly silnice sjízdné.

Vystupuji na stupínek jednoho ze čtyřiceti sypačů, připravených na letošní zimu. Dívám se do prázdné korby, která se zanedlouho naplní až pod vrchol solí. Šnekem se dostává na kotouč a odtud pak ven. Prohlížím ovládací páky sypacího zařízení. Řidič vysvětluje: ,,Těmi se dávkuje množství sypané látky. Většinou sypeme 20 gramů na 1 m². Na malou vrstvu sněhu to stačí. Když je zapotřebí, může se množství zvýšit.“

,,Kolik tun rozvozíte za směnu?“ ptám se dál.

,,Někdy až čtyři sta. To záleží na počasí a počtu ujetých kilometrů. Čím horší úsek, tím více soli. Dispečer ví přesně, kolik je podobných úseků v Praze.“

,,Přesně je to 248,5 km svahově exponovaných vozovek,“ odpověděl silničářskou češtinou bez rozmyšlení.

,,Také letos se budou sypat solí, nebo jenom pískem a škvárou?“

,,Víte, za mých mladých let se sypalo jedině škvárou. V Praze naposledy před několika lety. Teď už plníme pískem jen tři vozy, jeden bude pečovat o Nuselský most. Ostatní jsou pro sůl. Řidiči sice nadávají, ale nevím, jak by dojeli, kdyby silnice zůstala jako zrcadlo. Pamatuji se, že než cestář rozházel škváru a dojel na konec úseku, mohl začít od začátku. Vím, že je sůl neřád, ale když se neposolí, nikdo bezpečně nedojede.  Věřte mi. Mluvím ze zkušenosti.“

Všichni víme, co sůl dokáže. Každý automobilista ohledává na jaře spodek svého vozu, aby zjistil, jaké stopy na něm zima zanechala. V inzerátech už není ničím neobvyklým, když čteme: ,,- v zimě nejetý“ …

Ano, to všechno mluví proti soli. Jsou však i jiné způsoby, jak sníh rozpustit. Říká se jim inhibitory.

,,Je to dobrá věc, ale poměrně drahá. Tuna soli stojí 130 Kčs, inhibitor je několikrát dražší. Letos máme pokusně sypat pět tras. Myslím, že máme dostat asi 3000 tun karbomidu z Šály.

,,Má přijít“ ptám se udiveně?

,,Ano, asi se někde zásilka zdržela na cestě. Teď je v defonii, tedy na skladu, jen malá hromádka. Přesněji, několik stovek vysypaných pytlů. V tom je druhá nevýhoda. Když jsme zkoušeli, za jak dlouho se jeden rozbalí, naměřili jsme 15 vteřin. Při dvoustém už přinejmenším minutu. Tak se můžete spočítat, co v plném fofru podobné zdržení znamená.“

Praha se dělí na 102 trasy. Obsahují vozovky prvního a druhého stupně. Těch prvních je přes šest set kilometrů. Lidé se často ptají, proč se sype, když nesněží. To řidiči Pražských komunikací preventivně sypou, aby se sněhová pokrývka ihned po dopadu měnila v prosolenou břečku.

Vyjíždíme na jednu ze zmíněných tras. Kabina je prostorná a útulná. Na řídícím pultu je vysílačka, která je při akci v neustálém spojení s dispečinkem. Jedině tak lze operativně zasahovat na nejdůležitějších místech.

Přijíždíme na Majakovského. Jedeme přes I. V. Mičurina, na Prašný most, přes Hradčanské náměstí, Maltézské náměstí až do Vlašské, Řidič na trase jezdí celou směnu, při akci až dvanáct hodin. Délky tras jsou různé. Naše měří deset kilometrů, které je třeba projet oběma směry, někdy i šestkrát za den. Za pět hodin po spadnutí sněhu musí bít, stejně jako ostatní, dokonale sjízdná. Každý řidič osobně odpovídá za svěřený úsek. Stane-li se nehoda a není prokazatelně sypáno, nese vinu. Podobné případy se téměř nevyskytují, protože každý si dovede důsledek své lhostejnosti snadno představit.

Projíždíme Nerudovkou. To je asi nejstrmější ulice v Praze. Řidič posypového vozu se ke mně naklání.

,,Víte, někdy může sníh zasáhnout do i lidských osudů. Manželka jednoho kolegy čekala rodinu. A ten věděl že když nebude cesta k jejich domu posypaná, tak se tam sanitka nikdy nedostane. Když už vypadalo, že bude otcem co nevidět, volal napřed pro posypový vůz a potom pro záchranku. Byl jsem tam dřív!“

Necelé dva kilometry odtud, v Troji, jsou dvě hromady. Žlutá je písek, bílá sůl. Těžko říci, kolik soli zde může být. Říkají, že kolem 20 000 tun. Nevím, já to nepoznám. Vím jen jedno. Že na jaře, jako kterýkoliv jiný rok předtím, z ní nezbude téměř nic. I když to vypadá neuvěřitelně, bude tomu skutečně tak. Není příliš dávno, co byl právě kvůli nedostatku soli utvořen automobilový most mezi Děčínem a Prahou.


,,Snad se podobné situace už nebudou opakovat. Problém je spíš v tom, aby nenapadlo takové množství sněhu, které není v lidských silách zvládnout. Například čtyřicet centimetrů.“

Zima je tedy před námi. Možná už v tyto chvíle leží všude sníh. Na některých silnicích je úspěšně, na jiných méně úspěšně odstraněn. Mluví o tom konečně i stará pravda – v boji s přírodou nemůže člověk nikdy zvítězit, ale jen částečně obstát.

Psalo se 22. 12. 1972

zdroj: SM

Hodnocení
Informujte své přátele sdílením

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.