Taxikáři vydělávají – ,,Třeba na Kamčatku pane, jen račte do vozu.“

TAXIKÁŘI VYDĚLÁVAJÍ




Občan Novák měří socialismus zpravidla jistými ukazateli svého prostého každodenního života. Dává přednost dobře a včas vyprané košili před závratným úspěchem naší země třeba jako na montrealském kolbišti, má daleko větší radost z vyšší cifry na výplatní pásce, než z pozitivního vývoje na Kanárských ostrovech. Fronta na pivo je pro něj důležitějším měřítkem obecné spokojenosti než hora papírových argumentů o naší vzrůstající životní úrovni.

Pak ovšem zůstává otázkou, co si asi může myslet občan Novák takhle ve tři ráno na Václaváku, kde už marně čeká hodinu na drožku a drkotá zuby protože – frajer jeden – si nevzal dlouhé spodky.

MLUVIL JSEM SE TŘEMI.

Jeden pravil: ,,Prosím vás, vy ste spad z višně?“

Druhý: ,,Všecko je to organizovanej bordel“

Třetí: (podpíral kladr) vykoktal: ,,Ddděte se vycpat soudruzi!“

Všichni tři mluvili perfektně česky.

 

KVALIFIKUJEME TO, jako střetnutí představ se životem, či chcete-li jako střetnutí života s představami. Nebo jako jistý konflikt mezi přáním a potřebou. Nebo mezi politikou a ekonomikou.

Ostatně, jsme přece už zkušenější a připustíme, že občan Novák má kromě srdce i žaludek.

OČ V PODSTATĚ JDE?

Samozřejmě o občana Nováka na prvním místě. O splnění jeho soukromého požadavku – mít možnost dostat se drožkou z centra Prahy domů do Modřan kdykoliv si zachce  a může dovolit. A taky o nové formy vnitropodnikové organizace a socialistickou podnikavost, jež dává našim podnikům do vínku nová soustavná řízení. A taky o kapsu státu, která není jenom od toho, aby se do ní sahalo, když se někde začne nedostávat na prostou reprodukci.

Tedy o ryze ekonomický problém.

ZAČNEME TEDY občanem Novákem.

Stojí ve tři ráno na Václaváku a čeká na taxi. Jeho vztah k instituci pražských taxikářů je dán jeho momentální potřebou – dostat se rychle domu do Modřan a hajdy na kutě. Vůbec ho přitom nezajímají otázky podnikové rentability a další vnitřní a vnější problémy této taxikářské instituce. Je mu úplně jedno, zda systém, který v závodě 3 Dopravního podniku hl. města Prahy uplatňují, je takový nebo makový, zda taxikář bude či nebude muset za jeho odvoz do Modřan odvést  podniku víc, než si smí od něho nechat zaplatit. Je občanem a zákazníkem s právem žádat a s povinností platit. Z práva  je však torzo (mimochodem: opatření se zavedením taxivozů  s oranžovými pruhy, které tato instituce pražských taxikářů uskutečnila, je naprosto nedostačující), z povinnosti jiná povinnost: čekat na smilování a drkotat zubama.

,,Ddděte se vycpat soudruzi!“

Alespoň do té doby, než se nablízku objeví ,,soukromník“ z řevnického komunálu, otevře dveře privátního embéčka, a nezvykle po obchodnicku špitne: ,,Třeba na Kamčatku pane, jen račte do vozu…“

Rázem totiž občan Novák zmizí v embéčku a uhánějí na modřanské kutě, zapomene se samou radostí začervenat nad sebou samým, neboť pomáhá na svět ,,živnostníkům“.

Tytyty, Nováku!

 

POKRAČUJEME TAXIKÁŘEM z pražského závodu 3.

Nemá vůbec měkký chlebíček, jak si snad někdo myslí. Protože jet s občanem Novákem až do Modřan je jak známo rito na draka. Z Modřan se totiž zpravidla jezdí zpátky do centra Prahy s prázdnou, takový už je život, ať se to někomu hodí do krámu nebo ne. To znamená: buď se nad občanem Novákem slitovat a jet a doplatit za něho vlastnímu podniku z vlastní kapsy (kilometrový systém v závodě 3 určuje taxikářům odvádět dvě třetiny z každého ujetého kilometru bez ohledu na ,,prázdné“ kilometry – pozn. autora), nebo ho taktně či méně taktně odmítnout. Jak se pak takový taxikář rozhodne, to je jeho věc, věru, jen jeh a jen jeho. Žel, i on má kromě srdce i žaludek.

O mnoho líp v tomto směru je na tom  takový taxikář z mimopražského komunálu. Ten si klidně vozí občana Nováka tam, kam se pasažéru zlíbí, protože komunálu odvádí měsíc co měsíc pevně stanovený časový odvod, bez ohledu na to, klik najezdí kilometrů. Když jezdí víc – víc si vydělá, když víc stojí – víc prodělá. Má větší riziko (odvod se mu nekrátí ani při okurkové sezóně), ale i větší možnosti k osobní iniciativě. Proto nemůže taxikářské řemeslo jen vykonávat, musí taxikářsky podnikat. A jak známo – v každém podnikání platilo odjakživa náš zákazník náš pán.

,,Třeba na Kamčatku pane, jen račte do vozu…“


Ze základní poučky o rozdělování socialismu si pamatuji: každému podle jeho zásluh.

Pokud vím, dosud to ještě nikdo nezměnil.

PAK JSOU TADY taxislužby, podniky, instituce a taky komunály a jejich vnitřní a vnější problémy.  Ani tam to nemají bez vrásek. Však to znáte: důchod, zisk, fondy, odvody investice, rentabilita, prostě nová soustava řízení jako Brno.

V závodě 3 pražského Dopravního podniku existoval do čtyřiašedesátého roku asi takový systém: řidič dostával hodinovou mzdu, dále nějakou tu prémii za úsporu provozních nákladů, za překračování plánovaných tržeb, za využití jízd. Všechny náklady přirozeně hradil podnik, povinností řidiče bylo odvést všechny tržby.

Výsledek: instituce byla ztrátová, stát rok co rok na každý vůz doplácel hezkých pár tisíc korun, taxikáři víc psali než jezdili a brblali nad výplatní páskou, rostl a vzkvétal administrativní a kontrolní aparát. A občan Novák poctivě platil za ujetý kilometr v taxíku 2,10 Kčs!

Pak ale jistá hlava vymyslela jiný systém. Příjem řidiče v něm tvoří rozdíl mezi tržbami na jedné straně a paušálně stanovené odvody za každý ujetý kilometr a za skutečně vynaložené náklady straně druhé. Sotva tenhle systém v závodě 3 zavedli, zapůsobil jako kouzelný proutek: náklady na každý ujetý kilometr se rázem snížily až o pětinu, při čemž výkony se až zdvojnásobily. Stalo se běžnou záležitostí, že řidiči snížili náklady na opravy až o 80 procent proti celostátně platným normám. Titíž lidé se stejnými vozy vynakládají nyní na opravu automobilů za 300 tisíc ujetých kilometrů zhruba sotva 50 tisíc korun proti 200 tisícům korunám, které připouštěla norma pro výpočet úspor a prémií řidičů ve starém systému.

Výsledek: instituce dosahuje z každého vozu zhruba 5000 až 10 000 korun zisku ročně, odvádí státu odvody, taxikáři mají větší výdělky,snížil se administrativní aparát a občan Novák přitom všem platí za ujetý kilometr v taxíku již jenom 1,80 Kčs, tedy o 30 haléřů méně než dříve.

Hlava, která tento významný experiment v direktivním řízení našeho hospodářství vymyslela (žel, metál za něj nedostala), je dnes zcela přesvědčena o tom, že tento systém je v nové soustavě řízení už zastaralý a plně se staví za časový odvod, právě takový, jaký se napůl ilegálně začal uplatňovat u mimopražských komunálů, byť s pronajatými privátními vozidly (na vlastní auta komunály zatím nemají).

Škoda, že tuto hlavu nosí zatím jenom pár jednotlivců. Kdybychom ji nosili všichni, nemusel by občan Novák ještě dneska v noci zbytečně drkotat na Václaváku zubama a navíc pak ještě platit tolik za ujeté kilometry.

A nejenom kilometry.

Neboť ne pouze k vůli pražským taxikářům musíme stále ještě denně slýchat od občana Nováka perfektní češtinou:

,,Ddděte se vycpat sssoudruzi!“ 

 

JEDINÝ STŘÍPEK ze známé mozaiky:

– A kdy to pane vedoucí bude asi tak zpravené?

– Zeptejte se za čtrnáct dnů.

-Ježišmarjá, pane vedoucí… Já jedu za tejden s dětma na hory, prosím vás…

-Nezlobte se, dřív to nejde, máme toho moc.

-Ale pane vedoucí, prosím vás, nešlo by to nějak … Já bych vám to nezůstal dlužen …

– Hmmm ehmmm …jak jen to …mno, leda …

– Leda?

– …že by támhle Václav dneska po fajruntu a nějak ste se dohodli …

-To bych vám byl vděčen pane vedoucí, moc …

-Tak si pro to přijďte zejtra ráno.

 

VÁCLAV TEDY (dejme tomu) zůstane po fajruntu, občan Novák má druhý den  zase v pořádku. Přirozeně, Václav nemá jenom srdce, ale i žaludek. A občan Novák nemůže být škrobem, vždycky se přece musí pamatovat na zadní kolečka.

Proto si Václav může dovolit kouřit ,,ameriky“ zatím co kdesi nahoře  si ekonomové lámou hlavy nad žalostným zjištěním:

-V některých moderně vybudovaných autoopravnách klesají roční tržby na 1 Kč investic až na pouhých 26 haléřů!

-Ztrátovost v některých autoservisech se pohybuje od 3000 až do 30 000 korun ročně  na jednoho zaměstnance!

A tak se potom uvažuje  a uvažuje, jak jenom  z té louže ven, až se přijde na to, na co se přijít musí, že vlastně ten občan Novák si žije kapánek nad poměry, protože platí méně než by měl a než toho vyžaduje podniková rentabilita se všemi pěti pé, a že se bude muset provést jisté, pardon jistá úprava cen, protože republika není ani za socialismu dojná kráva.

Václava přirozeně takovéto východisko, protože on v tom konkrétním případě není on občanem Novákem, nýbrž výrobcem na svém písečku. A tak snad jen kdesi u piva, když se mu rozváže jazyk, si vylije srdce: ,,Prosím vás pánové, divíte se tomu? Vždyť na jednoho dělníka jsou u nás dva ouřadové, tak je někdo zaplatit musí, no né?“  A má-li trochu ,,za ušima“, přidá: Mzdy dělníku, automechaniků, se v celostátním průměru pohybují v rozmezí 10 – 15 procent z celkových tržeb podniku: tedy ten, kdo opravdu dělá, dostává vlastně z každé koruny tržby za svou práci  a mzdě patnáct haléřů!“

Švejk by zavolal: Ať žijí socialističtí meloucháři!

A TEĎ SI PŘEDSTAVTE, že by se z Václava pojednou stalo něco jako taxikář u mimopražského komunálu. ,,Jezdil by s partou několika dalších automechaniků na jistý časový odvod (na jeho výši by se dohodli dejme tomu s národním výborem nebo jinou socialistickou institucí podle výše investic a rozumně odhadnutého důchodu), nevyplňoval by příkazy  o každém mávnutí rukou a hlášení o přesčasech a jiná tak dosud pro něho životně důležitá lejstra a místo toho by opravoval občanům Novákům nové embéčka a staré aerovky, a to – v jeho vlastním zájmu – zcela kvalitně a někdy i dokonce bez prosíků též po fajruntu. Na administrativu by mu možná klidně postačil penzionovaný učitel (který by si rád přivydělal). Lidé tam nahoře by si pak ani moc nemuseli  lámat hlavy nad těmito drobnými prodělkovými a těžko kontrolovanými provozovnami, protože tyto by – vzhledem ke stanoveným časovým odvodům  – nemohly prostě být pro společnost ztrátové.

A občan Novák?

Nepochybuji o tom, že ani on by za čas už nemusel žadonit o utažení dvou šroubků ,,alespoň do tejdne, pane vedoucí“ a dávat při tom tučné tuzéry a klanět se až k zemi. neboť by mu chtě nechtě, začal hrát svou roli i druhý Václav někde v sousedství.

,,Třeba na Kamčatku pane, jen račte do vozu …“

OBČAN NOVÁK si zřejmě při těchto řádcích vzpomíná i na další své denní trampoty s jinými řemeslníky a hází je hned do jednoho pytle s taxikáři a autoopraváři. Nemějme mu za zlé, že zrovna teď přemýšlí o svém holiči a jeho každodenních kouzlech s vypisovanými lístečky, o paní Morávkové vedle z prádelny, co za trochu pochopení dokáže vyžehlit košili i na počkání, a možná i dokonce sám o sobě. I začne mít pojednou fůru dalších nápadů, co jako by …

V tom momentu se tu však nutně a zákonitě zdvihne ukazováček.

Tytyty, Nováku!

Chceš abychom připustili holubník!

Chceš, aby nám lidi bohatli!

Chceš, abychom neznali jejich přesný evidentní příjem!

Nu a zase bychom mohli mít téma k přemýšlení …

Ale počkat!

Jaký je vůbec skutečný příjem lidí pracujících u nás ve službách, počínaje třeba holičem a konče dejme tomu opraváře dechových nástrojů ve stávajícím systému? Jak je možné, že si tito lidé dokáží ze svých měsíčních evidentních dvanácti či čtrnáctistovkových příjmu záhy ušetřit na nové auto nebo dokonce na novou chalupu?

Není tu cosi opravdu směšného?

Je prokazatelně zjištěno, že v systému, který se uplatňoval v závodě 3 Pražského dopravního podniku roku 1964, existovali i takový řidiči, kteří ze svého čistého platu 1100 Kčs měsíčně rozdali svým spolupracovníkům i celou třetinu  na pozornostech (například za umytí vozu,  za natankování benzínu atd.) takže s nezaměstnanou manželkou a dětmi žili evidentně se sedmi stovkami měsíčně. Přes tento žalostný evidentní příjem však nezaměnili zaměstnání taxikáře za místo řidiče osobního vozu ve výrobním podniku, kde si mohli evidentně měsíčně vydělat bratru dvakrát tolik a často i při menší námaze.

Tohle všechno však občan Novák sám moc dobře ví, nebo tuší. Protože ho život už naučil řešit si problémy svého žaludku po svém, a to i v takové docela obyčejné frontě na pivo.

Je tedy na místě otázka:

Může žít srdce občana Nováka bez žaludku?

Pakliže ne, tak mám za to, že by ona novodobá historie o pražských a mimopražských taxikářích mohla pro občana Nováka znamenat též jistou naději při vstupu do třetí třetiny dvacátého století:

Psalo se v roce 1968 (květen)

Zdroj:Květy



Hodnocení
Informujte své přátele sdílením

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*