Slánka v barvě pomeranče – Silniční stroje a zařízení n.p. Nová Paka

Následující příběh se odehrál před lety na silnici z Prahy do Tanvaldu.

Je podvečer, začíná přituhovat. Přes den rozježděný sníh pomalu ledovatí. Směrem od Prahy se plouží řetěz aut, propojeny paprsky světlometů. Většina má na střeše lyže, občas vyčnívající sáňky. Je pátek, začíná víkendové stěhování za sněhem, vzduchem, zdravím pohybem.

Již pár kilometrů dělí osádky aut od toho krásného okamžiku, kdy nohy utrápené týdenním soubojem se záludnostmi městské dlažby, se poprvé zaboří do nádherně poddajné a přítulné sněhové šlehačky. Blízkost celé té krásy jako by magneticky přitahovala. Většina řidičů si také už přivykla na záludnosti kluzké vozovky, takže celá kolona přeci jen ožila  .., 40 … 50 ….60 km/h se neochotně posunuje ručička rychloměru. Zabliká dokonce i ukazatel směru a podél šňůry aut se vydá osamělý troufalec, spoléhající na hloubku desénu svých pneumatik. Blíží se zatáčka, tak tak se zařazuje . Za ní následuje táhlý padák, ukončený železničním přejezdem.

Náhle se celý peleton rozvlní. Proti paprskům  světlometů se zdvihají ruce. Záře brzdových světel barví sníh do ruda. Zablokovaná kola opouštějí stopu. Ozývá se první náraz plechu na plech. Zhasínají rozbité světlomety, koncové světla.

Pozorovateli, který by měl možnost sledovat situaci  z nadhledu, by se  naskytl pohled ne nepodobný tomu, jaký má divák kulečníku. Jenom obdélník zeleného sukna se změnil v nakloněný úzký pruh lesknoucí se silnice a barevné koule  dostaly podobu automobilů… po ledové ,,hrací“ ploše se plavně pohybovaly automobily, s občasným žuchnutím se odrážely od jiných aut, autobusů, patníků a pozvolna, s klesající rychlostí, končily pod kopcem či v zasněžených příkopech.

Mezitím se klouzali, vstávali, ale především padali lidé. Na silnici, která již nebyla silnicí, ale jednou dlouhou, ideálně hladkou ledovou klouzačkou.

Tenkrát jsem si snad poprvé uvědomil, jak užitečná věc  může být automobilový sypač vozovek.



 

V Nové Pace, před podjezdem doprava, a až na samém kopci se před vámi objeví  národní podnik Silniční stroje a zařízení. Výrobce víceúčelového sypače vozovek. Podnik, který by bylo možné stejně tak nazvat továrnou jako dílnou. Vstupní brána u moderní administrativní budovy napovídá prvému, ale tím víceméně tovární tvář končí.

Za branou pracuje přes pět set lidí v několika halách, rozsetých po stráni a oddělených jazyky lesa. Procházeli jsme rozměrnými halami a marně jsme očekávali za každými dalšími vraty výrobní linky. Ale tady se nepracuje v tisícových sériích. Každý výrobek, který sjíždí z novopackého kopce, je svým způsobem unikát, vzešlý se symbiózou šikovných rukou a dobrých nápadů. Ty jsou pro podnik určitě typičtější, než dlouhé série zaběhnutých typů. Vždyť za osmadvacet let své historie vyráběl podnik na sto dvacet druhů výrobků a dnes, vedle rozsáhlé produkce náhradních dílů a servisních služeb, počítá se sedmnácti typy různých zařízení a mechanismu.

Pestrý výrobní program, počínaje jednoduchým upínacím zařízením  pro nákladní vozy, přes sněhové radlice, až  po přepravníky a rozstřikovače živic, je samozřejmě náročný na materiální zásobování, na organisaci práce i na přizpůsobivost samotných lidí.

Jen pro ilustraci – víceúčelových sypačů vozovek typu VSV-6/II, které jsou stěžejním výrobkem podniku, se letos vyrobí dvě stě kusů. Toto číslo představuje maximální sérii v produkci podniku.

Problematikou ,,zakázkové výroby“ začal i náš rozhovor v pracovně podnikového ředitele Františka Farského. Spolu s dalšími vedoucími pracovníky závodu jsme se postupně přenesli zpět až do třiapedesátého roku. Tehdy, čtyři roky poté, co z jedné stodoly, k ní přilepené dílničky a třech dělníku, vznikly Dílny správy okresních silnic v Nové Pace, se zrodil první sypač vozovek. Oproti tomu dnešnímu vlastně jednoduchý mechanismus, zásobovaný škvárou z vyříznutého otvoru ve dně korby běžného nákladního vozu.

Když v roce 1965 ukončili v Karose výrobu posypového vozu, měli již novopačtí připravenou vlastní vývojovou řadu. V roce 1968 vyrobily ověřovací sérii dvaceti kusů. Do dnešního dne číslo vzrostlo na osm set pět kusů! A přestože podvozek Liazu i vlastní nástavba prodělaly řadu úprav a modernizací, základní koncepce zůstala stejná. Jenomže právě v tom je háček. Stejně jako dříve patřil k představě zimní údržby silnic cestář s pořádnou lopatou a hromadou škváry, patří k dnešní praxi  mnohem větší hromada soli. Protože solit se musí…

 

V tuto chvíli se mnohému z nás jistě vynoří před očima obrázek uschlých lip v pražských ulicích či skomírajících sušinek (dříve stromů) podél silnic. Ano, sůl a příroda nejde moc dohromady. Stejně tak ale je v protikladu sníh, led, námraza a sjízdnost vozovek. Národní hospodářství je přímo závislé na dopravě. A ta se nesnáší se zamrzlou vodou v jakékoliv podobě. Autobusy s dělníky a nákladní vozy s materiálem určují požadavek – sjízdné silnice.

Symbolem sjízdnosti vozovek je barva černá. Dosáhnout jí lze několika způsoby  … zaprvé škvárou; nepředstavitelným množstvím škváry, která účinně působí jen za určitých podmínek, a která navíc kromě starostí při sypání, vyvolá vrásky ještě jednou – na jaře, kdy jí tuny zanesou silniční příkopy a kanalizace.

Škvára proto nezmizí z arzenálu silničářských zbraní, ale s jejím nasazením se počítá jen na části vozovek.

Existují však mnohem modernější způsoby, jak udržet silnici černou. Tak například – elektricky ohřívané silnice – to zní velmi atraktivně. Není však třeba zdůrazňovat, proč je jich na celém světě v součtu pár kilometrů. A pro desetitisíce kilometrů našich vozovek to není řešení.

Marná věc, jediné řešení nabízí stále štědrá slánka. Solíme abychom neprožívali na silnicích ,,kulečníková“ dramata, solíme, abychom se vůbec hnuli  z místa.

Ale solíme rozumně?

Od sedmdesátého druhého roku vyjíždějí sypače z Nové Paky s adaptéry APS. Umožňují vedle posypu inertního materiálu (škvára, písek, kamenivo) i rozmetání chemikálií. Jenomže….

…. rozmetací zařízení je vymyšleno a zkonstruováno na granulované materiály, které jedině mohou zaručit přesné dávkování. Jak však zaručit, spolehlivost posypu, když naše materiály, především ten nejužívanější – kamenná sůl, obsahují většinou kolem 70% prachových částí. Fyzikální zákony se nedají obelstít a sebemenší vánek nelze přemluvit, aby sůl padala tam, kam má. Proto stále mnoho solíme pánu bohu do oken.

Ale i proto, že solíme vysoko. Talíř rozmetadla je umístěn 35 cm nad vozovkou. Níž ho nelze spustit … 35 cm je i tak dost málo pro hladký průjezd mnohými železničními přejezdy. Nejeden adaptér už má vizitku ČSD.

A dále. Rozmetací zařízení je poháněno samostatným motorem. Otáčky lze nastavit plánované rychlosti a šířky posypu. Při snížení rychlosti, nebo když musí sypač opustit optimální stopu, roste množství látek, které dopadnou na vozovku, či ve druhém případě i mimo ní.

Při nutném zastavení stačí zmáčknout knoflík a přeruší se přísun materiálu. Ale kolikrát jsme sami viděli hutné vrstvy, nebo dokonce hromádky soli, zanechané před křižovatkou či u trafiky. Řidič prostě zapomene vypnout…

To jsou skutečnosti, které vývojové pracovníky trápily. Také proto, že rostoucí provoz na silnicích stále více odhaloval slabiny v koncepci sypače, proto, že široké užití jiných, méně agresivních materiálů, nebo například roztoků, je zatím v nedohledné budoucnosti, i proto, že ani jim není lhostejná budoucnost krásných lesů kolem Nové Paky.

Proto vše se v malém vývojovém oddělení zrodil nový typ. Již v nastávající zimě vyjede vzorek k funkčním zkouškám na silnice. Jeho hlavní zlepšení tkví v systému pohánění rozmetadla. Je založen na hydraulických prvcích, které samy o sobě nejsou tak alergické na korozivní účinky soli, jako dosud užívané elektrické elementy. Především ale zajišťují onu dnes už nezbytnou možnost automatického vyvážení množství rozmetané chemikálie v závislosti na rychlosti jízdy sypače a šířce vozovky.

Řešení představuje prakticky maximum současných možností, při zachování koncepce vozu. Sypač si totiž přídomek ,,víceúčelový“ má zachovat. Jen tak může kromě své nejznámější zimní činnosti, odevzdat i pořádný kus práce i ostatních ročních obdobích, v dalších čtyřech druzích použití při silničních stavbách a údržbě. Po záměně posypové korby za běžnou plochou, může potom sloužit i jako obyčejný nákladní automobil.



Sypač vozovek je prostě takový zvláštní druh automobilu … vidíme-li ho za normálních okolností, máme z něj pocit trnu v oku; ale nevytrhne-li nám trn z paty, zbydou nám jen oči pro pláč; b nejlepším případě nad zmuchlanými blatníky, jako v našem úvodním vyprávění. Nebuďme proto k jeho zářivě pomerančové barvě  nevraživí. Berme ho jako jeho výrobci … není vychvalován, ani ho nezatracují, berou ho jako nezbytného pracovníka. Stejně jako ostatní výrobky, nesoucí značku Silniční stroje a zařízení n.p. Nová Paka.

 

Psalo se v roce 1977

Zdroj:SM

Hodnocení
Informujte své přátele sdílením

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *