Hodinu na šedesát minut

 

Konkurence

Montážní linka kopřivnických T-138

Šedesát minut lze nastavit všelijak. Jednou to bude šedesátkrát šedesát od sebe nerozeznatelných dílku nekonečnosti, jindy problém.

V továrně, kde počet zaměstnanců načal druhou desítku tisíc a kde hranice průmyslového objektu dávno přesáhly oplocení a vstupní brány, se během nich určitě nudit nebudete. Naopak; jestliže se za tu dobu chcete dovědět něco o našich největších nákladních a i osobních automobilech, když chcete znát, které je nejhezčí děvče kopřivnické Tatry, jak to vypadá s bytovou výstavbou, s městským vodovodem, jestli v kuchyni závodního hotelu musejí stále ještě čekat s vydáváním obědů, protože nemají v čem umýt nádobí; jestliže se chcete něco dovědět o investicích a plánech Tatry v příštích letech, kde je jejich Achillova pata a co stojí  v Kopřivnici za vidění, nudit se nemůžete.

Šedesát minut se dá zažít různě, i mezi dosud nezakreslenými stránkami špíglu časopisu Tatrováka, nad redakčním hrnkem kafe. Můžete v nich i tak trochu závidět. Závidět starosvětskou obřadnost, s jakou si pohublí dělník – důchodce podává se všemi ruku, jak se omlouvá, že o sobě nedal dlouho vědět, protože byl v nemocnici. Závidět čas, který si redakce závodního časopisu našla pro dědu, i když se termín tiskárny blížil. Závidět porozumění pro lidi, kterým se továrna něčím víc než pouhým místem výdělku.

Tatra, to byl pro ně celý život, třebaže už nikdo v okolí nemůže pamatovat její nejranější začátky na starém fojtství  v roce 1850. Stačí daleko méně než hodina, aby jste porozuměli těm starším, proč víc než letopisy užívají vzpomínek.

To bylo tenkrát, když jsme začali s hadimrškama…, když jsme přešli na vzduchové pérování ( již v roce 1929 !! ), když jsme začali dělat vzduchem chlazený motor vzadu…



Mladší snad budou jednou také takoví jako oni, zatím na to nemají čas.Ve světě třicet zemí čeká na auta značky Tatra. A vývoj a konkurence nutí spěchat. Vývoj a snaha po zvýšení a zlevnění výroby specializuje pobočné závody – nákladní vozy Tatra se vyrábějí už ve dvaceti variantách. Vzrůstající zájem v zahraničí o poslední typ nákladního automobilu Tatra – 138 jen zvyšuje tempo.

Proto není příliš času na ohlížení. Víc než tři sta milionů je dostatečná částka, aby jim na to nedala myslet, aby se stará fabrika na auta změnila v pořádnou moderní továrnu. A rok 1970 již není daleko. Budoucnost zdvojnásobení výroby nutí dívat se dopředu.

Automobil na zakázku

Zkusil jsem si jen tak, od oka, odpovědět na docela navinou otázku: Čeho je víc – šestsettrojek anebo nákladních automobilů Tatra? Výsledek půl na půl odpovídal mé představě a možnosti městského člověka porovnávat podle toho, co vídám denně na ulicích.

Skutečnost konkretizovaná do mateřského závodu Tatra v Kopřivnici je docela jiná.

To není ani zdaleka Mladá Boleslav. Tady je osobní automobil jakýsi přílepek posledního typu vývojové řady nákladních vozů Tatra – dvanáctituně T-138. Řekl bych, že tady mechanizace bude muset ještě mnoho říci.

Teprve dnes, v roce 1965 s odstupem času věřím, že exkurze v montážní ,,hale“ našeho největšího osobního automobilu může být tak zkrátka odbytá. Ještě že montéři mohli posloužit ke každému vozu malou legendou na způsob: tady tu si odveze pražský dirigent…, zrovna takovouhle barvu jsme dělali pro jednu spisovatelku…

Přes tovární ulici je jiná hala. Velká. Úměrná sestavovaným Tatrám 138, strojům nové koncepce s moderními konstrukčními prvky a schopným vyjet do jakéhokoliv terénu. Stojí zde v několika proudech. U vrat sjíždějí z linky a vydávají se na své první samostatné metry zkušební jízdy. Po čase se vracejí zablácené, aby se zařadily do jiného proudu, na jehož začátku je umývárna se sušičkou, a na konci s odstraněnými maličkostmi a závadami a s definitivně nakonzervovaným podvozkem čeká ,,rodný list“.

S tachografem na kolenou

Popravdě jsem měl říci, že se mi jede nevalně.

Na silnice vyspárované učedníky a znovu rozbité těžkými nákladními auty jsme u nás zvyklí. Ale bez zatížení a navíc ještě odlehčení o nákladový prostor nadskakovala dvanácttunka jako kůzle. Rád věřím, že plně naložená poskytuje řidiči a spolujezdci nejvyšší možné pohodlí a že v tom nemá konkurenci mezi vozy své třídy. Já měl co dělat, abych v kabině, kde je místa na tancování, nezmáčkl nějaký ten knoflík – tlačítko. Sedadlo totiž, byť i pérované, bylo provizorní, nepřipevněné. Do toho tlumený hluk stoosmdesáti koní osmiválcového motoru.

A teď se vás někdo zeptá, jak se vám jede!

Prvních sto padesát kilometrů je za nimi.

Šestsettrojka je určitě pohodlnější. Jenomže s tou by zkušební jízda trvala asi trochu déle než čtyřicet kilometrů (anebo sto padesát, když jde o exportní vůz) a čas je vymezený.

Teprve teď to bude automobil, který smí vyjet na zkušební jízdu.

Ale první kilometry na čtyřicetikilometrovém okruhu jsou za námi a já pořád marně čekám, kdy se v automobilů něco poláme. Motor si klidně rámusí, Ladislav Babinec za volantem se tváří docela spokojeně – jen kdyby pršelo a on musel v dešti hledat poruchu! Možná že přece jen někde uvnitř něco povolilo, něco nehraje, ale copak mám vycvičené uchu na všechny zvuky, které se ozývají za jízdy a které signalizují závadu. Zkušený jezdec se s nimi nepochlubí, je přece tatrovák.

Jinak ale všechna čest!

Viděl jsem závěrečný dokument o srovnávací zkoušce našich T-138 a nového sovětského nákladního automobilu, která se jela v SSSR. Ve třicetistupňových mrazech musely vozy najezdit ve vápenkách 5000 km. Potom je čekalo v rudných dolech horských 8000 km. Za čtyřicetistupňových veder a na dvanáctikilometrových stoupání! Pak přišlo nejlepší. Speciální zkušební okruh, do jehož betonového povrchu jsou ,,zasázeny“ velké kameny. Tenhle betonový postrach nikdy nevydržel žádný řidič déle než půl hodiny a běžný automobil se po třech stech kilometrech úplně rozsypal. Naše Tatry si přidaly padesát kilometrů navíc a ani to s nimi nehnulo. Klidně, ale už bez konkurence se přemístily na ,,kočičí hlavy“ buližníkových cest Petra Velikého s předepsanými  5000 kilometry… Náročné tisíce nejhorších kilometrů, jaké si člověk mohl vymyslit, nezanechávaly na T-138 nejmenší stopu. Takové bylo hodnocení sovětských odborníků.



Nebyl by to však náš člověk, aby z toho nekoukal vytlouct nějaký ten kapitálek: Když ta auta jsou tak dobrá, tak proč se tolik patláte se zkušební jízdou? Dvě hodiny na čtyřicet kilometrů! Copak se ta norma nedá ošidit? Je to přece jedno, jestli jedu třicítkou nebo šedesátkou. Zbyl by čas na svačinku.

Protože ale u nás človíček zná človíčka, tak si na něho vymyslil tachograf. Takovou malou věcičku s potištěným kolečkem papíru a zamknutou pod měřícími přístroji u volantu. Jakmile se jednou rozeběhne její hodinový strojek, pisátko zapíše na papír úplně všechno: jak rychle jede a v kterou dobu řidič jede, jak dlouho a kdy zůstal stát. Není divu, že někteří zahraniční zákazníci vysloveně žádají Tatru 138 bez tachografu.

Nedalo by se to nějak ošidit?

Právě teď pisátko kreslí vodorovnou čáru. Stojíme. Na vrcholu stoupání je povinná prohlídka vozu. Tady Ladislav Babinec i ostatní zkušební jezdci sepisují případné závady; ,,řidičova zpověď“ se tomu v Kopřivnici říká. A je v zájmu každého řidiče, aby záznam byl úplný, protože nezávisle na něm prochází vůz po návratu technickou kontrolou. Teprve potom se oba zápisy porovnají. Podpisy obou jsou ,,rodným listem“ nového automobilu.

*

Co říci na závěr. Proč to byla dneska zrovna Tatra? Nemá ani kulaté výročí – od prvního Šustalova kočáru uplynulo sto patnáct let  a do sta let historické první jízdy ,,Presidenta“ z Kopřivnice do Vídně chybí třiatřicet let. Modernizovat se teprve bude. S novými vozy přichází Tatra na trh téměř každý rok. Ani mimořádně úspěšný automobilový závod na Nürnburgringu v NSR (v náročnosti jej předčí jen Monaco) už není aktuální, uplynula od té doby řada dní . Ani slabost našich automobilek – servisní služba – nevybočuje z mezí všeobecných zvyklostí. A nakonec i Irena Melčáková bude muset brzy znovu ,,zapotit“ o žezlo královny plesu  ČSM v soutěži o nejpůvabnější dívku kopřivnické Tatry.

Prostě není tady nic zvláštního, kromě muzea automobilů, svědomitě spravovaného člověkem nejpovolanějším – bývalým automobilovým závodníkem  Tatry seniorem Veřmiřovským. Snad za pět sedm let. Až bude v dílnách všechno zmechanizované, až vedle rodinných domků staré Kopřivnice bude stát moderní čtvrť nového města. Potom snad bude důvod psát o Tatře.

Psalo se v květnu 1965

Zdroj: Květy, Miroslav Boček

Hodnocení
Informujte své přátele sdílením

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *