Samoobsluha RTO Jelcz

Hádejte, co všechno lze převážet autobusem. Jestli se domníváte, že naše ,,ertéóčka“ nebo ,,ešemky“ přepravují jenom cestující, tak se moc mýlíte. V jejich karoseriích mohou být místo čtyřiceti sedaček i knihovny, konferenční salónky, servisní dílny, diagnostická zařízení, přepravují se jimi závodní automobily, jsou v nich i zubní ambulatoria. Dnes se vydáme na trasu pojízdné samoobsluhy, prodejny na kolech, v níž si koupíte půl kila paprik, diapivo i kroupy. Vlastně  … kdo má samoobsluhu za rohem, o té naší nic neví. Tak proč. Ale co ti, kteří bydlí v obci, kde je jen pár čísel, nebo rekreanti, kteří mají chaty na jižních svazích kopců a do nejbližší obce dvě hodiny pěšky? Ti dvakrát v týdnu sejdou na plácek k silnici a proberou počasí nebo co budou vařit k obědu (většinou přece nakupují ženy), dokud se za první zatáčkou neozve dlouhý tenor houkaček.

– Už jede, ozvou se hlasy těch nedočkavějších a všichni přítomní se seřadí, jak kdo přišel. Pojízdná prodejna už je tu.




JAK VYPADÁ

Zvenčí jako normální autobus, jenomže je to šedivá a její okna jsou neprůhledná. Místo nápisu ČSAD má na boku červenými písmeny vyvedeno JEDNOTA-POTRAVINY

Zevnitř je už opravdu jiná. Místo sedadel dvě řady polic a regálů plných zboží  nejrůznějšího sortimentu. Nad zadními podběhy jsou konzervy s maďarským gulášem, u předních dveří basy s biokvasy a jovokoktejly.  Tam, kde to v autobusu obyčejně nejvíc hází – vzadu vlevo – je malý pult, na něm elektrická pokladna a za pultem paní vedoucí v bílém plášti. Tam kde to v autobusu hází jenom mírně – za sedačkou řidiče – je chladící box na 380 voltů s objemem 450 litrů. Tam jsou párky, uzené maso, gothaj, turistický, šunka a paštika. Všude pořádek, krabice vedle krabice, sáček vedle sáčku; jinak to ani nejde – místa je málo a na policích musí být zboží co nejvíce.

 

Zajímavá je samoobsluha i pod podlahou a krytem motoru. Má například měniče proudu z akumulátoru na 220 voltů pro elektrickou pokladnu a elektrickou přípojku pro mrazící box. Přes noc se zboží i box vychladí tak, že potom 14 hodin vydrží potraviny i v největším vedru bez úhony.

 

TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ

Nejdůležitější jsou lidé v bílých pláštích, kteří v samoobsluze pracují. Jsou to většinou manželé, protože jezdit a prodávat téměř 12 hodin denně, na to by si druhá polovička doma těžko zvykala. Takhle si nemají co vyčítat. Musí mít práci rádi i s těmi přívažky, o nichž se mnohým ani nezdá. Místo vytažení rolety zkontrolovat pneumatiky a dávat pozor na spotřebu. Vyměnit to či ono, spravit topení nebo prodejnu zvenčí omýt koštětem a šampónovou vodou.

-Jak jezdí manžel?, ptám se vedoucí Růženy Mašatové na řidiče a prodavače Zdeňka Mašatu.

-Výborně, jinak bych s ním nejezdila. Za 23 let u volantu ještě neměl dopravní nehodu, a to má milión kilometru za sebou, odpovídá pyšně manželka a mně to nedá, abych se nepodivil:

-To jste vážně neměl na cestách ani nepříjemnou chvilku?

-Ale jistě, měli, jenže  za to Zdeněk nemůže. To jenom když jedeme do prudkého kopce nebo sjíždíme a vezeme v naskládaných basách pivo nebo mléko. Cítím, kdy se to začne naklánět a vyběhnu dozadu, abych všechno podržela. Dříve se nám vysouvali na podlaze zásobníky se zbožím, vzadu padala kasa. Ale hodní zákazníci  – opraváři ze státního statku v Malé Lečici – nám všechno opravili, takže teď jezdíme bez problémů.

Ročně průměrně 40 tisíc kilometrů na několika trasách okresu Praha-západ, to už je víc než dost. Přitom se někdy jedná o silnice, vlastně cesty, o nichž nemá okresní správa silnic ani tušení. Tak třeba Štěchovice – Kocába je úsek, kde potkáte jenom lesní stroje, případně traktor. A pochopitelně pojízdnou prodejnu. Stromy tu jsou tak blízko u sebe, že strhnou ze střechy i poziční svítilnu. Ale s tím už si prodavač – řidič přece poradí. Stejně jako s tím, když přestane mrazit mrazící box a nejde opravit. Zboží by se samozřejmě zkazilo, kdyby… kdyby ho ti dva neodvezli k sobě domu do vlastní ledničky.

CO SE PRODÁVÁ

Všechno, co je denně zapotřebí. Kromě celého sortimentu potravinářského zboží i značná část drogistického zboží, cukrářské výrobky i ovoce a zelenina. Nevím ani, jak se to sem všechno vejde. Ale například dnes mají mrkev, cibuli, květák, rajské, papriky i okurky.

-To víte, musíme se starat, aby byli všichni spokojeni – zákazníci, podnik i my. Potravinářské zboží bereme ze samoobsluhy v Měchenicích, a navíc objíždíme i výrobny Jednoty pro cukrářské speciality, nebo velkoobchod pro zeleninu. Jediné, co nás teď mrzí, je chleba a pečivo. Dříve jsme brali z Benešova, to bylo výborné. Ale dneska? Rohlíky z Prahy jsou spíše jako nepodařená žvýkačka, minulý týden jsme jich 600 vraceli, dnes nám přivezli včerejší. A chleba z Dobříše je jako placka.



JAK SE POZNÁ LÉTO

Když je léto (což se do konce července nedalo poznat), tečou čokolády z obalů a v autobuse je k zalknutí. Když je zima praskají přes noc plné lahve jako ořechy. Když je léto takové, jak jsme letos zažili, nejdou na odbyt ani pacholíci, ani jogurty, ani mléko nebo biokys. Rekreanti v takové zimě raději zůstanou doma v městě, než aby někam jeli, a tak skutečný výrazný prodej zaznamenává rum, jako vnitřní topivo.

Tak babi, co ještě?, ptá se Zdeněk Mašata sehnuté stařenky s košíčkem a pro jistotu předříkává: – Máslo, mléko, mouka, cukr, sádlo, droždí…

-Rum mi dejte pro dědka. 

-Jenom pro něho?, nevěří naoko prodavač.

-No i pro mě do čaje, když je taková psí zima, směje se babička. 

Léto se pozná i jinak. Zákazníci poprosí paní vedoucí, zda by jim z Prahy nepřivezla kukuřičný nebo ječný šrot. Jako službu starým známým navíc a na oplátku. Zima se zase pozná tak, že někdo chce přivézt kamna. No a kdo by odmítl starým známým?

JAK JSTE SPOKOJENI?

Jen tak jsem se postavil do fronty. Předemnou dvě hospodyně jak se patří, za mnou mladší maminka se dvěma dětmi.

Jenom jestli tam něco mají, říkám nahlas podezíravě. 

– Zbožího je dost, uklidňuje mě paní přede mnou. 

-No uvidíme, nechce se mi věřit. 

-Jen nechte na hlavě panáčku, aby jste se nedivil, odpovídá paní už se zvýšeným hlasem  otáčí se na své sousedky ve frontě. 

-Nechte ho, mávne rukou jedna z těch žen  dost vpředu a tím jsem pro okolostojící vyřízen. Ptát se teď, jak jsou spokojeni s pojízdnou prodejnou, by bylo zbytečné. Ale jsem přesvědčen, že odpověď by byla jednoznačná. Ve stříbrné Lhotě, na Kocábě i v Malé Ledči. Spokojení mohou být opravdu všichni.

Psalo se v roce 1980

Zdroj:SM

A jakou máte zkušenost s pojízdnými prodejnami? Sdělte svůj názor pod článkem v diskuzi.

Hodnocení
Informujte své přátele sdílením

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *