Růžena Svobodová
Na nový rok 1920 rozžehnala se s námi veliká česká žena-umělkyně, spisovatelka, organisátorka, sociální pracovnice. Umřela Růžena Svobodová.
Ač dlouho churavěla, byla její náhlá smrt bleskem, který ohromuje a také škody přináší. Česká literatura ztratila jistě největší spisovatelku naší doby. Snahy sociální, zejména České srdce, Červený kříž, ztratily pracovníci z nejnadšenějších – a naše strana zapsala si úmrtí Růženy Svobodové jako černý den pro sociální a duchovní organisaci venkovského člověka, především venkovské ženy a ženy vůbec.
Růžena Svobodová roz. Čápová narodila se 10. července 1868 v Mikulovicích u Znojma, ale v útlém věku přestěhoval se otec její s rodinou do Čech. V Praze provdala se za spisovatele F. X. Svobodu. Naší literatuře patří R. Svobodová od let devadesátých. Mezi prvními pracemi jejími jsou zejména romány „Na písečné půdě“ a „Ztroskotáno„, později „Zamotaná vlákna„, „Milenky„, „Irémská zahrada„, „Černí myslivci„, „Po svatební hostině„, „Pokojný dům“ atd.
Co ztratila se Svobodovou organisace naší strany a co sociální instituce v národě, bylo bolně zaznamenáno v novinách pop jejím náhlém skonu.
Je to ztráta, kterou zatím těžko bude nahrazovat – a v literatuře zatím vůbec nebude náhrady. Neboť Růžena Svobodová byla venkoncem typická, osobitá postava v naší literatuře, vzácných darů tvůrčích, skvělé mluvy, vpravdě básnické, a ušlechtilých tendencí reformních, jimž rozsévala a hledala všude jas, chuť k životu a lepšího člověka v něm. Lze téměř mluviti o apoštolátě Růženy Svobodové – v posledních letech její činnosti literární a sociální.
Démon práce, ve smyslu vznešené tvorby – praví L. N. Zvěřina – štval, ano doslova štval tuto laskavou duši. Byla jakoby stále úchvátána. Byla jako rozjetý vůz. Slova, jež v posídce „Co mluvil domov“ napsala o Miladě Polomové, platí od posledního písmene o ní : „Ano, jsem udýchána, letím však ještě rychleji, jako na výstavu o které jsme se pozdě dověděli a kde lze ještě uvidět zázraky. Letím, abych předběhla slunce a uviděla je v jednom dni tisíckrát vycházet, letím, poněvadž nemohu stanout. “ Tempem horečné práce žila v posledních letech i její jindy tak tichá pracovna.
Byly jí čím dál tím vzácnější sváteční chvíle: sednouti si ke čtvrtce čistého ministerského papíru a při číšce zlatého čaje psáti povídku
Ještě tak v hlubokých hodinách nočních si je dopřála, na úkor svého beztak podrytého zdraví. Poslední dobou spávala již jen na svém otománku, aby byla stále u svých knih, u svého stolku, u svého telefonu. A v její pracovně bylo jako v generálním štábu. Odtud šly rozkazy na všecky strany, organisovány akce pro „České srdce“, pro „Červený kříž“, smlouvány návštěvy v ministerstvech, zásilky korektur z tiskáren, redigována „Lípa“ a „Zvěstování„, vyprošovány příspěvky, dávány pokyny, rady- byla tu – bez fráze – jedna z ganglií našeho života. A ona, štvaná vším, připadala nám poslední dobou jako mučednice, kterou jsme v duchu litovali nedovedete si ani představit již dne, v němž by její laskavé ruce spočinuly.
A přece ten den nadešel. S úsvitem prvého ledna roku devatenáct set dvacet. A zatím, co dole z jitřního šera vyplouvala Praha do jiskřivě zimního dne, velká tato žena ležela tiše na svém šeděmodrém otománku, laskavě ruce zkříženy, úsměv na rtech a polibek Smrti na svém jasném čele. Truchle visely záclony její rohové knihovny, staré sloupkové hodiny přestaly tikat, po hřbetech opuštěných knih těkal plachý údiv a na všem cítils vlát oddech Smrti, Smrti laskavé a vykupitelské.
Ale mýlil by se, kdo by myslí, že tato žena je mrtva. Třebaže „Krajina smrti jako prsten obtáčí naše srdce a jinam se nelze uhnouti.“ Kdo prošel tímto smutným světem s tak žhavou věrou v slávu a krásu v lidské srdce a kdo se v něm tolik rozdal z radostné tvorby lásky jako Růžena Svobodová, neumírá, ale živ je životem věčným.
Odpočívej tiše – volejme s A. Novákem – unavené srdce, jež jsi nikdy neznalo mdloby, nikdy oddechu. Dobilo jsi předčasně, a přece tep Tvůj budou slyšeti ještě pokolení po nás. Přijdou jistě básnířky po Tobě, jež budou míti Tvůj obrazový poklad. Tvou melodii slova. Tvou tvořivou fabulaci. Snad některá z nich sklene pevnějším obloukem básnickou stavbu, kterou Tys musila opustiti nedokončenu, snad některá z nich bude čirou umělkyní, kde Tobě násobila, ale i rušila dílo tendence mravně výchovná. Jak nepřáti Tobě velikých žaček, jež sama ses tolik učila od svých předchůdkyň? Ale čím by bylo národu všecko umění, kdyby ho nedoprovázely dary, jichž nikdo z Tvých vrstevníků neměl tolik v takové míře, jako právě ty? Dej nám, dej generacím budoucím svou důvěru v člověka, svou tvořivou víru kulturní, svůj statečný idealism, klenoucí duhové mosty přes moře krve a slz, mosty, jimiž kráčí ke svobodě a pravému člověčenství!
Psalo se v roce 1921
zdroj: Zemědělský kalendář 1921
