Neoliberalismus: co to slovo znamená, odkud se vzalo a co znamenalo pro lidi a podnikatele

14.11.2026 Jan Kotlář

Slovo neoliberalismus se objevuje v debatách o daních, privatizaci, sociálním státě i o 90. letech. Někdo jím označuje konkrétní hospodářský program, jiný ho používá jako nadávku na všechno, co se mu na trhu nelíbí. Článek navazuje na sérii o politických směrech a vysvětluje, co slovo znamená podle encyklopedií, odkud se vzalo, kdo jsou hlavní jména, jak se projevilo v Británii, USA, Latinské Americe i v Česku a co to znamenalo pro běžné lidi a podnikatele. Je to obecný přehled, současné strany ani politiky nehodnotíme.

Co znamená neoliberalismus

Britannica popisuje neoliberalismus jako ideologii a model hospodářské politiky, který zdůrazňuje hodnotu volné tržní soutěže. Přesná definice je podle ní sporná, nejčastěji se ale spojuje s politikou laissez-faire. Typická je víra v trvalý hospodářský růst jako cestu k pokroku, důvěra ve volný trh jako nejúčinnější způsob, jak rozdělovat zdroje, co nejmenší zásahy státu do hospodářství i sociálních věcí a volný pohyb zboží a kapitálu.

Podrobněji to rozebírá Stanfordská encyklopedie filozofie. Podle ní se slovem dnes obvykle myslí názor, že politické a hospodářské instituce mají být důsledně liberální a kapitalistické, doplněné ústavně omezenou demokracií a skromným sociálním státem. Neoliberálové podle encyklopedie většinou připouštějí, že stát má zajišťovat sociální pojištění a veřejné statky, jsou ale skeptičtí k rozsáhlé regulaci, vysokým veřejným výdajům a k tomu, aby vláda vyrovnávala výkyvy hospodářského cyklu.

Ekonomové Mezinárodního měnového fondu v článku Neoliberalism: Oversold? (2016) shrnují takzvanou neoliberální agendu do dvou bodů. Prvním je víc konkurence, tedy deregulace a otevření domácích trhů včetně finančních zahraniční konkurenci. Druhým je menší role státu, tedy privatizace a limity pro rozpočtové schodky a zadlužení. Sami upozorňují, že označení „neoliberální“ používají spíš kritici než autoři těchto politik.

Pozor na záměnu s dnešním liberalismem. Podle Britanniky neoliberalismus i moderní liberalismus vycházejí z klasického liberalismu 19. století. Moderní liberalismus se ale vyvinul ze sociálně-liberální tradice, která chtěla chudobu, nemoci nebo nevzdělanost řešit zásahy státu a vedla k sociálnímu státu. Neoliberalismus je naopak pokus vrátit se ke klasickému liberalismu s malým státem.

Odkud se slovo vzalo

Kolokvium Waltera Lippmanna 1938 a Mont Pèlerin 1947

Podle Stanfordské encyklopedie vznikl neoliberalismus ve 30. a 40. letech, podle některých autorů mezi kolokviem Waltera Lippmanna v roce 1938 a založením Mont Pelerin Society v roce 1947. Byl odpovědí na tři ideologie 20. století, které stavěly na velkém státu: komunismus, fašismus a sociální demokracii. Neoliberálové chtěli moc státu omezit na mnohem užší okruh úkolů.

Podle zakládajícího prohlášení Mont Pelerin Society se ve dnech 1. až 10. dubna 1947 sešla ve švýcarském Mont Pèlerin skupina ekonomů, historiků a filozofů z Evropy a USA. Napsali, že základní hodnoty civilizace jsou v ohrožení a že k tomu přispěl i úpadek víry v soukromé vlastnictví a konkurenční trh. Setkání podle Stanfordské encyklopedie zorganizoval Friedrich A. Hayek.

Hayek, Friedman a chicagská škola

Rakouský ekonom Friedrich August von Hayek (1899–1992) napsal v roce 1944 knihu Cesta do otroctví (Britannica). Podle Britanniky tvrdil, že zásahy státu s cílem přerozdělovat bohatství vedou nakonec k totalitě. V roce 1974 získal Nobelovu cenu za ekonomii, o kterou se dělil se švédským ekonomem Gunnarem Myrdalem.

Američan Milton Friedman (1912–2006) působil na Chicagské univerzitě a Nobelovu cenu dostal v roce 1976. Britannica uvádí, že odmítal vládní rozpočtovou politiku jako nástroj ovlivňování hospodářského cyklu. Je spojen s monetarismem. Sociologická encyklopedie AV ČR ho popisuje jako směr, podle kterého hlavní příčiny inflace a krizí souvisejí s kolísáním množství peněz, které vyvolává stát, když se snaží povzbudit poptávku. Monetarismus je podle ní spjat s chicagskou ekonomickou školou v čele s Friedmanem a ovlivnil hospodářskou politiku hlavně v USA, Velké Británii, SRN, Japonsku a Chile. Jako třetí klíčové jméno uvádí Stanfordská encyklopedie Jamese Buchanana.

Ordoliberalismus: německá větev s pevnými pravidly

Zvláštní proud vznikl ve 30. letech ve Freiburgu. Podle německé Spolkové centrály pro politické vzdělávání (bpb) se ordoliberalismu říká i německá verze neoliberalismu a jeho základy položil ekonom Walter Eucken s kolegy z takzvané freiburské školy. Stát podle ní nemá řídit jednotlivé hospodářské procesy, ale má vytvořit a hlídat právní rámec hospodářské soutěže a bránit vzniku kartelů a monopolů. Sociologická encyklopedie dodává, že ordoliberálové chtěli spojit přednosti trhu se sociální politikou státu, která zmírňuje jeho negativní dopady. Z jejich učení vyšlo poválečné sociální tržní hospodářství v západním Německu, o kterém píšeme v článku o kapitalismu a plánované ekonomice.

Proto může slovo mást. Podle bpb se v Německu pod pojem neoliberalismus řadily i myšlenky, ze kterých vyrostlo sociální tržní hospodářství. Dnešní běžné použití míří spíš k Hayekovi, Friedmanovi a politice 80. let.

Thatcherová, Reagan a Washingtonský konsenzus

Skutečný politický vliv přišel podle Britanniky až v 70. letech, kdy hospodářská stagnace a rostoucí veřejné dluhy přiměly část ekonomů volat po návratu ke klasickému liberalismu. Hayekovy a Friedmanovy názory převzaly konzervativní strany v Británii a USA, které pak dlouho vládly: britská premiérka Margaret Thatcherová (1979–1990) a americký prezident Ronald Reagan (1981–1989).

Podle Britanniky Thatcherová privatizovala znárodněné podniky, mezi nimi British Airways, British Gas a British Telecom. Pod vlivem Friedmanova monetarismu přísně omezila tisk peněz, snažila se udržet nízké daně a zákony omezila moc odborů. Prodávala obecní byty nájemníkům a snížila výdaje na zdravotnictví, školství a bydlení. Reagan prosazoval takzvanou ekonomii strany nabídky. Britannica ji popisuje jako snižování daní a dávek, které má lidi motivovat k práci a výrobě. Zastánci poukazují na růst 80. let, kritici na obrovské federální schodky.

Pro rozvojové země se podobné recepty shrnuly pod název Washingtonský konsenzus. Pojem podle Britanniky poprvé použil britský ekonom John Williamson v roce 1989. Ve svém původním textu vyjmenoval deset bodů, na kterých se ve Washingtonu shodli: rozpočtová kázeň, omezení plošných dotací ve prospěch školství, zdravotnictví a veřejných investic, daňová reforma se širokým základem a umírněnými sazbami, tržní úrokové sazby, konkurenceschopný kurz měny, liberalizace obchodu, otevření zahraničním investicím, privatizace, deregulace a ochrana vlastnických práv. Mezinárodní měnový fond a Světová banka je podle Britanniky prosazovaly jako podmínky svých úvěrů. Ke konci 90. let se podle téže encyklopedie ukázalo, že výsledky zdaleka nejsou optimální, a důraz se přesunul ke snižování chudoby.

Často zmiňovaným příkladem je Chile. Podle článku MMF tam s těmito politikami začali zhruba deset let předtím, než Friedman v roce 1982 mluvil o chilském „hospodářském zázraku“. Stanfordská encyklopedie připomíná, že šlo o období vojenské diktatury Augusta Pinocheta. Friedman a Buchanan měli podle ní k režimu jen slabé vazby a kritizovali ho, Hayek se o něm ale vyjadřoval příznivě. Po finanční krizi let 2007–2008 pak podle Britanniky část ekonomů a politiků odmítla požadavek co nejvolnějších trhů a volala po přísnější regulaci bank.

Neoliberalismus jako nálepka

Stanfordská encyklopedie otevřeně píše, že slovo dlouho „hledalo, co vlastně označuje“. Cituje autory, podle kterých jde o sporný a nesoudržný pojem, a historika Quinna Slobodiana, který mluví o „politické nadávce“. Encyklopedie proto odlišuje odborné použití od běžného pejorativního. Britannica uvádí, že i pojem Washingtonský konsenzus se k nelibosti svého autora začal používat hanlivě.

V praxi tak slovo často neříká, co přesně mluvčí kritizuje nebo hájí. Když ho v debatě uslyšíte, pomůže se zeptat konkrétně: jde o nižší daně, prodej státního podniku, zrušení regulace, škrty v dávkách, nebo o volný pohyb kapitálu? Každá z těch věcí má jiné dopady a jiné zastánce a odpůrce.

Česko po roce 1989: ceny, privatizace a nová pravidla

Ekonomickou transformaci Československa řídil od 10. prosince 1989 federální ministr financí Václav Klaus, od října 1991 zároveň místopředseda federální vlády a v letech 1992–1997 předseda české vlády (vlada.gov.cz). Podle Zprávy vlády o stavu české společnosti z roku 1999 přijaly vláda a Federální shromáždění scénář reformy v září 1990 a uskutečňoval se od roku 1991. Jádrem byla liberalizace cen a zahraničního obchodu a privatizace státního majetku.

Ceny se podle téže zprávy uvolňovaly ve dvou krocích. K 9. 7. 1990 vzrostly maloobchodní ceny o 10 %, protože se zrušila takzvaná záporná daň z obratu, kterou stát dotoval část zboží. K 1. 1. 1991 se ceny uvolnily (pravidla stanoví zákon o cenách č. 526/1990 Sb.) a téměř úplně se otevřel zahraniční obchod spolu s vnitřní směnitelností koruny. Koruna se podle ČNB předtím devalvovala o víc než polovinu. Inflace v roce 1991 dosáhla podle ČSÚ 56,6 %, v dalším roce podle ČNB klesla pod 20 %.

Malá privatizace podle zákona č. 427/1990 Sb. (účinný od 1. 12. 1990) prodávala ve veřejných dražbách provozovny jako obchody, restaurace a dílny. Velká privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. (od 1. 4. 1991) převáděla velké podniky přes privatizační projekty, mimo jiné s pomocí investičních kupónů. Podle vládní zprávy z roku 1999 šly z majetku určeného k velké privatizaci, zhruba 934 miliard Kč, do kupónové metody ve dvou vlnách podíly za 333 miliard Kč. Restitucím a kupónové privatizaci se budeme věnovat v samostatném článku.

Podnikat smějí občané znovu od 1. 5. 1990 podle zákona č. 105/1990 Sb., od roku 1992 platí živnostenský zákon. Od 1. 1. 1993 platí nová daňová soustava s daní z příjmů a daní z přidané hodnoty. Pozdější příklad: od roku 2008 zavedl zákon č. 261/2007 Sb. jednotnou 15% sazbu daně z příjmů fyzických osob.

Co to znamená pro běžné lidi a podnikatele

Daně: neoliberální programy obvykle prosazují nižší a plošší sazby a široký daňový základ. Člověku tak může zůstat víc z výplaty, stát ale musí buď méně utrácet, nebo se zadlužit. Proto k tomu patří i důraz na rozpočtovou kázeň.
Privatizace: podle MMF vedla v mnoha případech k efektivnějším službám a odlehčila rozpočtům. Pro zaměstnance ale nový vlastník obvykle znamená restrukturalizaci, pro zákazníky jiné ceny a podmínky. V Česku se díky kupónům mohli akcionáři stát i běžní lidé.
Deregulace a volné ceny: víc zboží, konkurence a méně povolení, zároveň ale riziko prudkého zdražení. Rok 1991 s inflací 56,6 % je český příklad. Pro podnikatele otevřený trh znamená svobodu, ale i konkurenci dovozu.
Sociální stát: neoliberalismus podle Stanfordské encyklopedie obvykle nechce sociální stát zrušit, ale omezit ho na skromnější úroveň. V Británii za Thatcherové se výdaje na zdravotnictví, školství a bydlení snížily, v USA za Reagana se krátily dávky.
Práce: slabší odbory a pružnější pracovní trh mají podle zastánců usnadnit vznik pracovních míst. Ekonomové MMF ale ve zmíněném článku došli k tomu, že uvolnění pohybu kapitálu a rozpočtové škrty zvýšily nerovnost a jejich přínos pro růst se těžko prokazuje.

Pokud o podnikání teprve uvažujete, praktické kroky shrnuje článek jak si založit živnost v roce 2026.

Směr	Kdy vznikl	Role státu	Sociální stát
Klasický liberalismus	18. a 19. století	chrání práva, smlouvy a pořádek	v dnešní podobě ještě neexistoval
Ordoliberalismus	30. léta, Freiburg	tvoří a hlídá pravidla soutěže, brání kartelům	sociální politika jako doplněk trhu
Neoliberalismus	30. a 40. léta, vliv od 80. let	co nejméně zásahů, privatizace, rozpočtová kázeň	skromný, omezený
Libertarianismus	20. století	minimální stát	spíš dobrovolná pomoc než povinné dávky

Tabulka je zjednodušení, hranice mezi proudy nejsou ostré. Krajně tržní pohled rozebíráme u libertarianismu, odpor proti rozšiřování sociálního státu v článku o konzervatismu.

Časté otázky

Je neoliberalismus totéž co kapitalismus?

Ne. Kapitalismus je hospodářský systém se soukromým vlastnictvím a tržními cenami. Neoliberalismus je jeden z názorů na to, jak málo má do kapitalismu zasahovat stát. Kapitalistické jsou i země s velkým sociálním státem.

Je neoliberál totéž co libertarián?

Ne úplně. Stanfordská encyklopedie výslovně odmítá ztotožnění obou pojmů. Neoliberálové jako Hayek a Friedman připouštěli skromný sociální stát a veřejné statky, kdežto libertariáni chtějí stát minimální.

Byla česká reforma po roce 1989 neoliberální?

Záleží na definici. Liberalizace cen a obchodu, privatizace a rozpočtová kázeň odpovídají bodům, které Britannica a MMF řadí k neoliberální agendě. Hodnocení výsledků se liší: ČNB uvádí, že inflace po roce 1991 rychle klesla, vládní zpráva z roku 1999 naopak kritizovala, že privatizace dávala přednost rychlosti a rozsahu před restrukturalizací podniků.

Proč se o neoliberalismu mluví hlavně kriticky?

Protože se slovo prosadilo hlavně mezi kritiky. Podle MMF je používají víc odpůrci než autoři těchto politik a Stanfordská encyklopedie mluví o pojmu, který se stal politickou nadávkou.

Související články: Politické směry přehledně: levice, pravice a střed, Kapitalismus a volný trh vs. plánovaná ekonomika, Liberalismus (klasický liberalismus): svoboda, trh a právní stát, Libertarianismus: co chce a co by znamenal a Sociální demokracie a sociální stát.

Zdroje

Informace odpovídají stavu k 14. 11. 2026 podle uvedených zdrojů. Článek je obecný přehled, nehodnotí současné politické strany ani politiky a nedoporučuje, koho volit.

Pomohl vám článek?

Děkujeme za zpětnou vazbu!

Zobrazeno: 27

Sdílet: