Karel Benz 1844 – 1929

KAREL BENZ tvůrce prvního skutečného automobilu

Karel Benz pocházel z Karlsruhe. Od malička mu imponovaly stroje. Ve svých pamětech vzpomíná:  ,,V chlapeckých letech mi působila nesmírnou radost lokomotiva, i když matce přinesla nesmírný zármutek. Lokomotiva, to bylo to nejvyšší, největší, to bylo mé všecko.“

Železnice se totiž stala osudnou Benzovu otci, který byl strojvedoucím, a tak matka synův zájem pochopitelně příliš nevítala.

Benzovy začátky byly velmi obtížné. V Mannheimu, kde se usadil, si zřídil malou dílnu. Po velké dřině a úporném snažení se mu podařilo zkonstruovat (1878)  provozuschopný dvoutaktní motor. Dal si jej patentovat, a i když v Německu nevzbudil naprosto žádný zájem, podařilo se mu s pomocí Emila Rogera proniknout celkem s úspěchem na francouzský trh. To mu umožnilo založit Mannheimskou továrnu jako akciovou společnost; v dílnách pracovalo asi čtyřicet dělníků.

Benz se však především zabýval dalšími vynálezy. Postupně se pokoušel zkonstruovat nový systém domácího telefonu, potom zkoušel brousit hlazené ocelové desky pro výrobu fotografického papíru. Konečně se však jeho osudem stalo jízdní kolo, ,,kostitřas„. Čím lepe toto kolo ovládal, tím více si uvědomoval jeho nedostatečnost, tím jasněji se mu jevilo, že lidskou sílu je třeba nahradit silou stroje, že je třeba sestrojit vozidlo, které by se mohlo pohybovat volně, bez koní i bez kolejí.

Benz viděl takové vozidlo bez kolejí i koní v duchu zcela jasně, ale realizace jeho představ si vyžádala spoustu času a houževnatého úsilí, cestu k úspěchu mu komplikovaly existenční problémy i roztěkanost vynálezce; vidina kočáru bez koní ho však neústupně hnala vpřed.

Během vývoje nového vozidla  zcela zanevřel na železnici. Napsal o tom: ,,Chtěl jsem osvobodit lokomotivu z její závislosti na kolejích. Neměla být poutaná k železné lince kolejnic, k jejich tuhé oprati. Měla ovládat cestu na všechny strany. Měla se pohybovat napravo i nalevo, nahoru i dolů, krátce měla vládnou celým prostorem…Bez kolejnic! To byla vůdčí idea mého prvého vynálezcovského tápání. A najednou začaly moje myšlenky nabývat určitého tvaru. Vznikl první návrh, první kresba… Až do nejmenších podrobností jsem s nesmírnou pečlivostí začal kreslit nové, bezkolejové vozidlo.“

Takové myšlenky zcela ovládaly Karla Benze, zakladatele a hlavního konstruktéra Mannheimské továrny.

Jenže jeho společníci se postavili rozhodně na odpor. Nechtěli nic riskovat, vždyť dvoutaktní motory šly tak dobře na odbyt! A to nejen ve Francii, ale i dokonce už i v Německu. Benz však neváhal.

Vystoupil ze společnosti, opustil továrnu. Svůj odchod komentoval: ,,Můj starý dvoutakt je sice dobrý, ale co nejdřív bude překonán jiným motorem. Bude také Benzův a vyřadí starý dvoutakt z německého i francouzského trhu.“

Benz se spojil s železničářem Maxem Rosem a založil společně s ním firmu Benz a Co, Rýnská továrna na motory, která se brzo stala nebezpečným konkurentem Mannheimské továrny. Nové Benzovy motory měly nesmírný úspěch, a tak Rose nebyl právě nadšen, když se dověděl o Benzových plánech s novým vozidlem, které bylo poháněno výbušným motorem.Nakonec však souhlasil.

Benz měl celou záležitost promyšlenou do nejmenších podrobností, realizace však zdaleka nebyla tak jednoduchá. Představoval si tříkolový vůz nejméně pro dvě osoby, síla měla být přenášená bez velkých ztrát a rázů a v zatáčkách měl vůz co nejlehčeji.

Brzy Benz zjistil, že jeho dvoutaktní motor se pro pohon vozidla nehodí, neboť je příliš těžký a velký. Také 120 až 150 otáček za minutu bylo příliš málo. A přicházely další problémy – zapalování, pohonná hmota, chlazení, přenos hnací síly na kola atd. atd.

Postupně se mu podařilo vyřešit všechno až na to hlavní – motor. Jeho motor byl nevhodný a jiný neměl. Naštěstí zrovna v té době skončil monopol na čtyřtaktní motor, a tak Benz mohl začít konstruovat vlastní čtyřtakt. Zhotovil motor o výkonu 0.41 kW při 450 otáčkách za minutu. Problém se zapalováním mu pomohla vyřešit manželka Berta, která neúnavně navíjela různé primitivní indukční cívky, až konečně jedna z nich dala potřebné napětí, zapalování fungovalo a motor pracoval.

Motorickou sílu Benz přenášel na kola řetězy a pohon doplnil diferenciálem vlastní konstrukce.

Dva roky vyráběl potřebné díly a součástky a sestavoval svůj vůz; konečně na jaře 1885 stála na dvoře dílny hotová tříkolka a její tvůrce se pokoušel uvést jí do chodu.

Podařilo se: Benz roztočil setrvačník, motor naskočil. Rozradostněný skočil na sedátko, zařadil jedinou rychlost a vůz vyrazil – přímo do plotu. Dělníci ho pracně vyprostili a přitom konstruktéra a vynálezce těšili: ,,Nic si z toho nedělejte, jen když to jezdí!“

Po tomto pamětihodném startu Benz ještě několik týdnu vozidlo vylepšoval a pak vyjel na první vyjížďku podél nedaleké řeky; rybář, který ho potkal, málem zděšením skočil do vody. Benz ujel za hodinu 12 km a jízda tentokrát proběhla bez nehody.

Další vyjížďky už nebyly tak jednoduché a vozidlo se brzy stalo terčem kritiky. ,,Škoda toho člověka, vždyť tím ztřeštěným nápadem zrujnuje sebe, rodinu i pověst svého závodu!“  nebo ,,Kdybych měl takový smrdutý vůz, raději bych s ním zůstal doma, aby ho  nikdo neviděl!“ – to byly hlasy, které se ozývaly na vynálezcovu adresu. Přesto Benz požádal o patent a ten mu byl udělen 29 ledna 1886 v Německu a 25 března téhož roku ve Francii.

V Německu však nikdo nové vozidlo nechtěl. V Herderově ročence přírodních věd se ještě v roce 1889 psalo ,, …užití benzínového motoru pro pohání silničních vozidel má právě tak malou budoucnost jako užití páry!“

A okresní úřad v Mannheimu nechtěl Benzovi povolit rychlost vyšší jak 6 km za hodinu.

První opravdový zájemce o Benzův vůz se objevil zjara 1887. Emil Roger, který zastupoval Benzovy dvoutakty v cizině, vozidlo zakoupil a vystavil na pařížské výstavě. I když si tam veřejnost nenápadného vozu příliš nevšímala, našli se zájemci z řad výrobců, a tak když Benz o rok později přijel do Paříže, našel svou trojkolku u firmy Panhard-Levassor, která jí od Rogera koupila.

Mannheim však zůstal nadále nevšímavý, až konečně vzala věc do ruky paní Berta. Když manžel stále váhal, zda má vozidlo poslat na řemeslnickou průmyslovou výstavu do Mnichova, vydala se bez jeho vědomí spolu se svými dvěma syna na stokilometrovou jízdu v k babičce do Pforzheimu. A propagační jízda se povedla. Benz vystavoval v Mnichově a obdržel zlatou medaili, předváděl svou trojkolku na mnichovských ulicích.

Teď už nemohl zůstat hluchý ani velkoknížecí okresní úřad v Mannheimu, a tak purkmistr vystavil vynálezci  zvláštní doklad, vlastně první řidičský průkaz:  ,,Panu Benzovi“, majiteli továrny na motory, zde, se až na další dovolují pokusné jízdy s patentovaným motorovým vozidlem jím samým postaveným, po silnicích a cestách okresu Mannheim, Sandhofen, Käferthal, Feundenheim, Alvesheim, Schiesheim, Ledenburg a Neckerau s tím laskavým poukazem, že podnikatel odpovídá za všechny škody vzniklé používáním vozidla.“

Úspěch v Mnichově i pak na světové výstavě v Paříži  zajistil Benzovi  obrovský zájem o jeho vozidlo a z průkopníka se stal podnikatel až 10 000 lidí v továrně o rozloze 500 00 m² a chrlil stovky  stále dokonalejších vozidel.

Práce Karla Benze má zvláštní význam i pro historii našeho motorismu, neboť dokumentaci na Benzův čtyřtaktní motor zakoupila Kopřivnická vozovka (psali jsem zde nebo zde)(dnes TATRA) a v licenci vyráběla motory, které poháněly první kopřivnická vozidla. I první automobil provozovaný na našem území pocházel z továrny Karla Benze; byla to populární Viktorie, kterou přivezl liberecký průmyslník baron Theodor von Liebig a kterou dodnes můžeme společně s Presidentem, prvním automobilem vyrobeným u nás, v Národním technickém muzeu v Praze.

Karel Benz nebyl převratný vynálezcem, nezkonstruoval ani první dvoutaktní či čtyřtaktní motor, nebyl konstruktérem prvního automobilu se spalovacím motorem. Přesto však má v historii světového automobilismu své pevné  a významné místo: dokázal totiž z čistě experimentálních konstrukcí jako první vytvořit prakticky upotřebitelné vozidlo, první skutečný automobil.

Psalo se v roce 1988.

Zdroj: ZK 1988, Luděk Dembovský

Hodnocení