Technika zimních jízd
TECHNIKA ZIMNÍCH JÍZD
Denně nám přibývají noví motoristé. Mnozí z nich zasedli za řidítka nebo volant svého vozu vozidla poprvé za pěkných dnů a teprve se zhoršujícím se podzimním a zimním počasím se postupně seznamují se záludnostmi vozovek, jimž vlhkost, mráz a sníh ubírá na drsnosti. Nebezpečí skrytá v mnohém opominutí nebo neznalostí, zkrátka v chybné „pilotáži“, jež na suché silnici projde bez následku, se za nepříznivých povětrnostních podmínek projeví ve svém celém rozsahu. Většina nesnází však se dá bezpečně překonat, připravíme-li sami sebe i své vozidlo na zimní jízdní podmínky.
Základem bezpečného zimního provozu je dobrý technický stav vozidla, zvláště jeho řízení, brzd, pneumatik, pérování i tlumení, u starších vozidel pak rovnoměrnost náprav, u jednostopých to, aby kola běžela v téže rovině. Abnormální vůle nebo těžký chod řídících orgánu, u starších jednostopých třeba důlky v miskách ložisek hlavy řízení, déle blokující nebo nestejnoměrně působící brzdy, hladké, nestejnoměrně nebo nesprávně nahuštěné, případně nestejně ojeté pneumatiky, neúčinné tlumiče výkyvu, jež v kritické situaci dovolí kolům odskakovat tím snížit jejich přilnavost k vozovce, šikmo, čtyřmi stopami se „šinoucí“ vozidlo, nemající rovnoběžné nápravy, což my starší nazýváme dromedárem u zkřížených motocyklových rámu šteflemi, to všechno činí ovládání takového vozidla nepřesným, nejistým a vede k tomu, že se můžeme snáze a častěji dostat do situací, z nichž díky právě technickému stavu vozidla buď nemůžeme, nestačíme nebo neumíme vyváznout bez úhony, Hlavní závadou ovšem je, že již těmito stavy jsou nebezpečné situace podmíněny anebo se jimi ještě zhoršují.
•MĚJTE CIT
Za předpokladu velmi dobrého technického stavu vozidla platí tato nejdůležitější zásada zimní techniky jízdy:
ovládat řízení, brzdy i plyn nenáhle, lehkou rukou i nohou, tedy s citem. Na náledí cítíme v řízení sotva znatelný odpor; kdo si dovolí neuvážené, křečovité, prudké a přílišné otáčení volantem, uvede tím vůz zcela určitě do smyku. Držíme-li však volant lehce, necháme jej „hrát“ mezi prsty a vyrovnáváme-li úchylky jen nenáhle, pak vůz udržuje svůj směr i na holém ledu poměrně bezpečně. Na krajnici vozovky pak většinou najdeme vyčnívající drť nebo drsnější pásmo sněhu, jež dá kolům v případě potřeby lepší oporu.
Přidávání nebo ubírání plynu není na náledí nikdy dost jemné, zvláště u výkonných vozů a při nižším převodu. Každé unáhlení vůz vychýlí z původního směru. Při ovládání spojky vedou hrubé, ukvapené pohyby k uvedení vozu do smyku. Tak pozor!
•BRZDIT NA LEDOVATCE
můžeme jen jemně a pozorně. Zkušený jezdec volí takový způsob jízdy, aby musil používat brzd co nejméně. Raději nechá brzdit jen motor, protože ten zmírní jízdu mnohem rovnoměrněji. Když se však někdy bez brzdění skutečně neobejdeme, pak smíme sešlapovat pedál pedál brzdy jen měkce, nenáhle a na krátké okamžiky, jakmile zpozorujeme, že je led málo drsný a že proto kola počínají blokovat. Navykneme si na přerušované brzdění, tj. stlačování a uvolňování pedálu brzdy v takovém sledu, abychom předešli zablokování kol, nebo je po zablokování okamžitě uvolnili, umožnili jim se po vozovce valit a využili tak jejich schopnosti řídit směr i vůz zpomalovat, pokud se nepřekročí mez jejich přilnavosti. Dokud při brzdění nestáčíme řízení, sleduje vozidlo vozidlo původní směr jízdy, a i když se kola zablokují, klouže přímo vpřed. Zabírají-li však brzdy nerovnoměrně nebo strhneme-li v úleku řízení při současném brzdění, uvedeme tím vůz nevyhnutelně do smyku. Proto na ledovatce zásadně nikdy nebrzdíme a neměníme směr současně. To vede zcela jistě ke smyku. Jedno vylučuje druhé. Platí to jak pro automobily, tak pro jednostopá vozidla. U těch musí být stroj navíc při brzdění zásadně ve svislé poloze; má-li při brzdění sklon, následuje smyk, případně pád. Na kluzké silnici budeme také udržovat podstatně větší odstup od vpředu jedoucích vozidel – jen tak předejdeme srážce.
• KDE SE TVOŘÍ NÁLEDÍ
Uježděný sníh může být často pěkně kluzký, ale pneumatiky na něm přece lépe zabírají než na ledě. V zimě musíme počítat i s určitým, více či méně hrubým zledovatěním sněhu, a zledovatí-li vyježděné koleje, dovedou vůz nepříjemně odhazovat. Se zledovatěním některých úseků musíme stále počítat a neplatí žádné pravidlo, kdy a kde se může vyskytnout námraza. Místa, kde táhne mrazivý vzduch, podjezdy, tunely, přemostění všeho druhu, dlážděné zatáčky, jsou ideálními místy pro tvoření námrazy na vozovce, i když jsou dlouhé úseky před a za těmito místy naprosto bez ledu.
• ROZBŘEDLÝ SNÍH A KALUŽE
nám zpestřují jízdu svou měnící se směsí. V mokrém a tajícím sněhu mají pneumatiky lepší záběr než na ujetém a zledovatělém, leč obezřetná jízda je na místě, protože pod vrstvou sněhu a břečky může být vozovka zledovatělá, zvláště po dlouhotrvajících mrazech při náhlé oblevě. Je záhodno jet stále stejnou, projetou stopou, jen tak mají všechna kola stejnou přilnavost. Vybočit nebo vyhýbat se ve velké rychlosti jednou stranou vozu do hlubokého sněhu nebo sněhové břečky je vždy nebezpečné, neboť nestejný jízdní odpor se snaží vůz otočit. Chybný zásah řízením pak uvede vůz do stáčení napříč vozovky a nechá jej letět dál ve smycích. Tedy: před vybočením do hlubokého sněhu nebo břečky již jet pomalu. Při předjíždění je za takové situace zvláštní opatrnost nutná. Tomu pomalejšímu přesto ohodíme přední skla vědry kalné vody a sněhové břečky. Ještě než nás někdo předjede, uvedeme v činnost a i ostřikovač, jako jediné, byť i slabé protiopatření.
• SVAHY A ZATÁČKY
Zastavování na svahu se podle možnosti vyhneme, neboť není jisto, zda se na ledovce nebo zasněžené, uježděné silnici znovu rozjedeme. A pozor v zatáčkách! Pneumatiky mohou při silně snížené drsnosti vozovky přenášet jen malé boční síly a kloužou do stran. Rychlost jízdy proto nutno snížit již před zatáčkou, neboť i jen motorem, a současná změna směru jízdy mohou lehce uvést vůz do smyku.
• OHLED NA OSTATNÍ ÚČASTNÍKY PROVOZU
Riskantní způsob jízdy na sněhu a ledě ohrožuje i ostatní účastníky provozu. Je-li ten druhý ještě k tomu začátečník, sešlápne třeba silně brzdu nebo ostře vybočí, protože se vás poleká. Pravděpodobně pak „třeskutě“ přistane u boku vašeho vozu. Cyklisté, jezdci na mopedech, skutrech a motocyklech to mají v zimě zvláště obtížné jako nejslabší účastníci dopravy. Vytlačovat je z protažené vozovky na stranu do hlubokého sněhu nebo břečky či do zmrzlých kolejí je nejen nefér, ale také v rozporu s pravidly silničního provozu a k tomu je to velmi nebezpečné. K ukázněné zimní jízdě také patří, vyhnout se postříkání chodců rozbředlým sněhem nebo kalnou vodou. Pojedeme raději pomaleji a vyhneme se podle možnosti velikým kalužím.
• ZIMNÍ JÍZDY NA JEDNOSTOPÝCH VOZIDLECH
Mnozí, zvláště venkovští jezdci jezdí i v zimě na svých mopedech, Pionýrech, skútrech či motocyklech například do práce. Na tyto jezdce na jednostopých vozidlech je v zimním období nutno brát zvláštní ohled.
Na kluzké vozovce potřebuje i dobrý jezdec k ovládnutí svého stroje víc prostoru než jeho vozidlo bezprostředně zaujímá. To je nutno mít na paměti a při předjíždění či míjení mopedů, motocyklů a skůtrů ponechat dost místa mezi oběma vozidly. I pouhý vítr vzduchu, způsobený větším vozidlem, může uvést jednostopé vozidlo do smyku a přivodit pád.
Také při jízdě za jednostopým vozidlem musíme být ostražití. Bezpečná vzdálenost se musí volit podle okolností tak, aby ještě zbyla možnost se bezpečně vyhnout při nenadálém pádu motocyklisty. Musíme pamatovat i na to, že motocyklista, který se proti zimě opatří silnými oděvy, může jak tělo, tak i hlavu jen ztěží pootáčet a může snadno nepozorovat za ním jedoucí nebo ho předjíždějící vozidlo. Motocyklisté by se při náledí a sněhu měli podle možnosti vyhýbat příliš frekventovaným ulicím či silnicím, aby se nevystavovali nebezpečí a neohrožovali ostatní účastníky silničního provozu. Při jeho stoupající hustotě je vždy zde nebezpečí, že po případném pádu mohou být přejeti. Bezpečnost jednostopých vozidel se podstatně zvýší připojením postranního vozíku, alespoň na zimní období. Toho by motoristé měli více využívat. Na náledí se kombinace s postranním vozíkem daleko lépe ovládá něž 4kolová vozidla, protože má přímé řízení a malou setrvační hmotu. Kolo sajdkáru se jen odvaluje a proto působí i jako směrový stabilizátor. Kdo jezdí nebo musí jezdit v zimním období na mopedu, skůtru, či motocyklu, ať se na to bezpodmínečně oblékne. Nehledě na nebezpečí nachlazením přílišným odváděním tělesného tepla se u mrznoucího, ztuhlého jezdce zmenšuje schopnost rychle a správně reagovat, a mimoto poskytuje účelné oblečení také určitou ochranu při pádu. 
∗
Několik rad a zásad, jež jsme uvedli, zdaleka nevyčerpává celou problematiku techniky zimních jízd. Budeme-li se však řídit alespoň těmito, budeme se vracet z jízd spokojeni s tím, že jsme úspěšně a s pocitem jistoty čelili živlům, pocvičili se v odhadu nutného přizpůsobení jízdy okolnostem a přitom si dobře zasportovali. Budeme-li si za ztížených jízdních podmínek ponechávat všude dostatečnou rezervu rychlosti, vzdálenosti či odstupu, nemůže nás nic překvapit a zimní jízda nás bude bavit právě tím, že je na naše schopnosti náročnější.
Psalo se v roce 1961
