Populismus: co to je, „lid proti elitám“ a co znamená pro lidi a podnikatele

12.11.2026 Jan Kotlář

Slovo populismus slyšíme v debatách skoro denně, většinou jako nadávku. Politologie ho ale používá jako odborný pojem s poměrně přesným obsahem. Tento článek navazuje na sérii o politických směrech a vysvětluje, co populismus podle odborníků je, proč může být levicový i pravicový, jak se projevuje v praxi, jaké má historické příklady a co může znamenat pro daně, veřejné finance, právní stát a podnikání. Současné české strany ani politiky nehodnotíme.

Populismus ve zkratce

Podle Encyclopaedia Britannica je populismus politický program nebo hnutí, které hájí, nebo tvrdí, že hájí, obyčejného člověka proti skutečné nebo domnělé elitě či establishmentu. Obvykle kombinuje prvky levice i pravice: vymezuje se vůči velkým firmám a finančním zájmům, ale často také vůči zavedeným liberálním, socialistickým a dělnickým stranám.

Britannica zdůrazňuje, že populismus může být demokratický i autoritářský. Ve své nejdemokratičtější podobě chce prosadit zájmy běžných občanů reformou, nikoli revolucí. V autoritářské podobě se točí kolem charismatického vůdce, který o sobě tvrdí, že ztělesňuje vůli lidu, a využívá to k upevnění vlastní moci. Encyklopedie také upozorňuje, že slovo „populista“ se často používá hanlivě, pro politika, který podbízivě hraje na strach nebo nadšení lidí.

„Tenká“ ideologie: definice Case Muddeho

Velmi rozšířenou definici navrhl nizozemský politolog Cas Mudde. Ve studii The Populist Zeitgeist (časopis Government and Opposition, 2004) popsal populismus jako ideologii, podle které se společnost nakonec dělí na dvě stejnorodé a nepřátelské skupiny, „čistý lid“ a „zkorumpovanou elitu“, a podle které má politika vyjadřovat obecnou vůli lidu (volonté générale).

Mudde přitom populismus označuje za „tenkou“ ideologii (thin-centred ideology). Na rozdíl například od liberalismu nebo socialismu nemá ucelený program pro hospodářství a stát. Má jen úzké jádro: lid, elitu a obecnou vůli. Proto se snadno spojuje s jinými, „hostitelskými“ ideologiemi. Mudde jmenuje komunismus, ekologismus, nacionalismus nebo socialismus. Stejný přístup rozvádí kniha Muddeho a Cristóbala Rovira Kaltwassera Populism: A Very Short Introduction (Oxford University Press, 2017).

Podstatné je, že rozdíl mezi lidem a elitou je podle Muddeho morální, ne programový. Odpůrci nejsou lidé s jinými prioritami, ale „zkažení“, a kompromis je proto těžko přijatelný. Za opak populismu Mudde považuje elitismus (moudrá elita má vládnout nad lidem) a pluralismus, podle kterého je společnost pestrou směsí skupin s rozdílnými zájmy. Princetonský politolog Jan-Werner Müller v knize What Is Populism? (University of Pennsylvania Press, 2016) jde ještě dál: jádrem populismu je podle něj odmítnutí pluralismu, tedy tvrzení, že „skutečný lid“ zastupuje jen populista a nikdo jiný.

Levicový a pravicový populismus

Protože populismus je „tenký“, jeho obsah určuje ideologie, se kterou se spojí. Na klasické ose levice a pravice se proto objevuje na obou stranách. Ekonomové Funke, Schularick a Trebesch ve studii pro American Economic Review (2023) rozlišují levicové populisty podle toho, že jejich rétorika stojí hlavně na rozdělování a sociálních tématech, a pravicové podle důrazu na kulturní a náboženská témata.

Znak	Levicový populismus	Pravicový populismus
Kdo je „lid“	Hlavně obyčejní pracující lidé	Hlavně národ
Kdo je „elita“	Často velké firmy a finanční zájmy	Často zavedené strany a establishment
Hostitelská ideologie	Socialismus	Nacionalismus
Hlavní témata rétoriky	Rozdělování bohatství a sociální otázky	Kultura a náboženství
Příklady v literatuře	Levicoví prezidenti v Latinské Americe	Evropské pravicové strany

Tabulka shrnuje typické rysy podle uvedených zdrojů, nejde o pevná pravidla. Britannica připomíná, že populismus často míchá prvky obou stran. Kniha Muddeho a Kaltwassera jako hlavní moderní proudy uvádí evropské pravicové strany a levicové prezidenty v Latinské Americe.

Jak se populismus projevuje v praxi

Z uvedených definic lze shrnout několik opakujících se znaků. Žádný z nich sám o sobě z politika populistu nedělá, rozhoduje jejich kombinace:

Dělení na „my“ a „oni“: politika se líčí jako souboj poctivého lidu se zkorumpovanou elitou.
Vůdce jako hlas lidu: podle Britanniky populisté tvrdí, že ztělesňují vůli lidu, a politické strany ztrácejí význam.
Nedůvěra k prostředníkům: Britannica uvádí, že populismus bývá kritický k politickému zastoupení a ke všemu, co stojí mezi lidem a vůdcem. Může jít například o parlament, soudy, média nebo nezávislé úřady.
Přímá demokracie: časté jsou požadavky na referenda a lidové iniciativy.
Hledání viníka: podle Britanniky provázely některé formy autoritářského populismu konspirační teorie, vyhrocený nacionalismus a svalování viny na okrajové skupiny, které odváděly pozornost od skutečných příčin problémů.
Výlučnost: podle Müllera kdo nesouhlasí, nepatří ke „skutečnému lidu“.

Populismus není totéž co demagogie. Vlastimil Havlík a Aneta Pinková z Masarykovy univerzity ve studii z roku 2012 upozorňují, že se tyto pojmy často nesprávně zaměňují. Demagogie je způsob manipulace, kterou může použít kdokoli. Populismus je představa o tom, kdo je lid a komu má patřit moc.

Historické příklady

Ruští narodnici (19. století)

Ruské slovo narodničestvo se do angličtiny překládá právě jako „populismus“. Podle Britanniky šlo o socialistické hnutí ruské inteligence 60. a 70. let 19. století. Narodnici věřili, že Rusko může díky vesnické občině přeskočit kapitalismus a přejít přímo k socialismu. Stovky mladých intelektuálů „šly do lidu“, převlečené za rolníky, aby venkov získaly pro vzpouru. Rolníci je ale často nepřijali, policie je pronásledovala a část hnutí přešla k terorismu. Skupina Narodnaja volja v roce 1881 zavraždila cara Alexandra II.

Lidová strana v USA (1892)

Zemědělci ze Středozápadu a Jihu, postižení neúrodou, padajícími cenami a drahým úvěrem, založili podle Britanniky v roce 1892 Lidovou neboli Populistickou stranu (People’s Party). Požadovala více peněz v oběhu díky neomezené ražbě stříbra, progresivní daň z příjmu, státní vlastnictví železnic a přímou volbu senátorů. Její kandidát získal v roce 1892 přes milion hlasů. Strana se později rozplynula, ale řada jejích požadavků se podle Britanniky stala zákonem nebo součástí ústavy, například progresivní zdanění příjmů.

Perón v Argentině (1946–1955 a 1973–1974)

Plukovník Juan Perón byl podle Britanniky populistický a autoritářský prezident Argentiny. Opíral se o dělníky a odbory, zvyšoval mzdy, znárodnil železnice a další veřejné služby a financoval rozsáhlé veřejné stavby, zpočátku z devizových rezerv nashromážděných za války. Zároveň výrazně omezil ústavní svobody a v roce 1949 prosadil novou ústavu, která mu umožnila znovuzvolení. V roce 1955 byl svržen v situaci, kdy rostla nespokojenost s inflací, korupcí a represemi.

Latinská Amerika: „makroekonomie populismu“

Ekonomové Rudiger Dornbusch a Sebastian Edwards v knize The Macroeconomics of Populism in Latin America (NBER, 1991) popsali opakující se scénář z Argentiny, Brazílie, Chile, Mexika, Nikaraguy a Peru. Vláda po nástupu oživuje ekonomiku masivními výdaji. Po počátečním růstu se vrací inflace a vláda zavádí regulaci mezd a cen. Následuje nedostatek zboží, rostoucí schodky, únik kapitálu a hospodářská krize. Kolumbie se podle autorů tomuto vývoji vyhnula.

České země

Populismem se zabývá i česká politologie. Masarykova univerzita například eviduje kapitolu Vlastimila Havlíka z roku 2015 o vzestupu populistických stran v Česku v souvislosti s hospodářskou a politickou krizí. Jednotlivé strany v tomto článku záměrně nehodnotíme. Typický populistický požadavek přímé demokracie má v Česku úzké hranice: celostátní referendum se dosud konalo jen jednou, v červnu 2003 o vstupu do EU, a to na základě zvláštního ústavního zákona č. 515/2002 Sb. Podle Českého statistického úřadu přišlo 55,21 % voličů a pro vstup hlasovalo 3 446 758 lidí, tedy zhruba 77 % platných hlasů.

Co to může znamenat pro běžné lidi

Daně: populistický program může znamenat vyšší daně pro „elitu“ a nižší pro „lid“. Britannica uvádí, že americká Lidová strana prosazovala progresivní daň z příjmu, která se později stala zákonem.
Veřejné finance: podle studie Funkeho, Schularicka a Trebesche, která sleduje 51 populistických prezidentů a premiérů z let 1900–2020, mají pod populistickými vládami tendenci růst dluh a inflace. Po 15 letech byl HDP na obyvatele v průměru asi o 10 % nižší než ve srovnatelném scénáři bez populistické vlády.
Ceny a úspory: v latinskoamerickém scénáři podle Dornbusche a Edwardse vracející se inflace snižovala hodnotu peněz a regulace cen vedla k nedostatku zboží.
Právní stát: stejná studie zjistila, že pod vládou populistů typicky slábnou brzdy a protiváhy moci a také nezávislost soudů a svoboda tisku. Co k právnímu státu patří, shrnuje kontrolní seznam Benátské komise Rady Evropy: zákonnost, právní jistota, prevence zneužití moci, rovnost před zákonem a přístup k nezávislé justici.
Hlas občanů: Britannica uvádí i druhou stránku. Demokratický populismus chce posílit moc běžných občanů a jeho požadavky na referenda a lidové iniciativy se v řadě amerických států prosadily.

Česká Ústava obsahuje pojistky, které platí bez ohledu na to, kdo vládne. Podle čl. 9 je změna podstatných náležitostí demokratického právního státu nepřípustná a podle čl. 82 jsou soudci při výkonu funkce nezávislí. Rozdíl mezi většinovou vládou a ochranou práv menšin podrobně vysvětlujeme v článku o liberální a neliberální demokracii.

A co podnikatelé?

Pro firmy je důležitá hlavně předvídatelnost. Studie v American Economic Review uvádí, že za populistických vlád obvykle klesá zapojení země do mezinárodního obchodu a finančních trhů, protože populisté často plní sliby ekonomického nacionalismu a ochrany domácího trhu. Pro exportéry a firmy závislé na dovozu to může znamenat vyšší náklady a nejistotu. U Peróna vedla státní intervence ke znárodnění železnic a veřejných služeb. V latinskoamerickém scénáři Dornbusche a Edwardse přišla regulace cen a mezd, nedostatek zboží a únik kapitálu.

Benátská komise mezi základní principy právního státu řadí právní jistotu, k níž patří mimo jiné předvídatelnost a stabilita zákonů a zákaz zpětné účinnosti. Na ni podnikatelé spoléhají při investicích. V Česku dále podle čl. 98 Ústavy pečuje o cenovou stabilitu Česká národní banka a do její činnosti lze zasahovat jen na základě zákona. Zákon č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, zavedl takzvanou dluhovou brzdu: když výše zadlužení vypočtená podle zákona dosáhne 55 % HDP, musí vláda předložit rozpočet vedoucí k dlouhodobě udržitelným veřejným financím. Zákon upravuje také Národní rozpočtovou radu, jejíž členové slibují vykonávat funkci nezávisle a nestranně. Tyto mechanismy omezují prostor pro drahé sliby bez krytí, ať je dává kdokoli.

Časté otázky

Je populismus levicový, nebo pravicový?

Obojí. Populismus je podle Muddeho „tenká“ ideologie, a proto se spojuje se socialismem nalevo i s nacionalismem napravo. Britannica uvádí, že často kombinuje prvky obou stran.

Je každý populista nedemokrat?

Ne. Britannica rozlišuje demokratický a autoritářský populismus. Podle anotace knihy Muddeho a Kaltwassera je populismus v zásadě součástí demokracie, ale pro demokratickou politiku představuje rostoucí výzvu. Müller ale varuje, že pokud populisté získají dost moci, mohou vytvořit stát, který odpovídá typu autoritářského režimu.

Je populismus totéž co demagogie?

Ne. Demagogie je manipulativní způsob přesvědčování, který může použít kdokoli. Populismus je podle politologů ideologie postavená na protikladu lidu a elity. Havlík a Pinková upozorňují, že se oba pojmy často nesprávně zaměňují.

Jak poznat populistický slib?

Pomůže několik otázek: Kdo je v něm „lid“ a kdo „elita“? Říká slib, kolik bude stát a kdo to zaplatí? Počítá s nezávislými soudy, médii a úřady, nebo je líčí jako překážku vůle lidu? Samotný štítek „populista“ o programu nic neříká. Rozhodují konkrétní kroky.

Související články: Politické směry přehledně: levice, pravice a střed, Co je levice a pravice a politický kompas, Liberalismus: svoboda, trh, právní stát, Demokracie: přímá, zastupitelská, liberální a neliberální a Totalitarismus vs. autoritářství: rozdíly.

Zdroje

Informace odpovídají stavu k 12. 11. 2026 podle uvedených zdrojů. Článek je obecný přehled, nehodnotí současné politické strany ani politiky a nedoporučuje, koho volit.

Zobrazeno: 29

Hodnocení

Sdílením pomůžeš šířit pravdu.