Anarchismus a jeho odnože: co chce, jak fungoval v praxi a co by znamenal pro lidi

Slovo anarchie se v běžné řeči používá jako synonymum pro chaos. Anarchismus jako politický směr ale znamená něco konkrétnějšího. Tento článek navazuje na sérii o politických směrech a věcně popisuje, co anarchisté chtěli a chtějí, jaké mají proudy, jak jejich myšlenky dopadly v praxi včetně násilí a co by znamenaly pro běžné lidi a podnikatele. Nehodnotíme žádnou dnešní stranu a nedoporučujeme, koho volit.

Co je anarchismus: jádro myšlenky

Podle Encyclopaedia Britannica je anarchismus soubor nauk a postojů, podle nichž je vláda škodlivá i zbytečná. Slovo pochází z řeckého anarchos, „bez vlády“. Anarchisté odmítají zákony vytvořené lidmi, majetek považují za nástroj útlaku a zločin za důsledek majetku a moci. Místo ústav a vlád mají vznikat dobrovolná sdružení postavená na spolupráci a vzájemné pomoci.

Podle Sociologické encyklopedie AV ČR anarchismus radikálně odmítá jakoukoli formu vlády a organizace, jíž by se jedinec musel podřídit. Jako hnutí vrcholil ve druhé polovině 19. a na začátku 20. století, hlavně v Itálii a Španělsku, ale také ve Francii, Švýcarsku, Rusku a v Čechách. Stanfordská encyklopedie filozofie dodává, že spojujícím prvkem všech proudů je kritika centralizované a hierarchické moci. Ne každý anarchista ale chce stát odstranit hned: takzvaní filozofičtí anarchisté jen tvrdí, že stát nemá morální nárok na poslušnost.

Hlavní proudy anarchismu

Za průkopníka bývá považován Angličan William Godwin a jeho kniha Zkoumání politické spravedlnosti (1793). Podle Internet Encyclopedia of Philosophy byl prvním, kdo anarchismus odvodil z obecných principů, ale k revoluci nevyzýval; spoléhal na vzdělání a rozum. Z jeho myšlenek se pak vyvinulo několik proudů:

• Individualistický anarchismus: Max Stirner (Jedinec a jeho vlastnictví, 1844) tvrdil, že každý stát je despocie a jedinec nemá povinnost poslouchat zákon. K individualistům Stanfordská encyklopedie řadí také Američany Josiaha Warrena a Benjamina Tuckera.
• Mutualismus (Proudhon): Pierre-Joseph Proudhon byl podle Britanniky první, kdo se sám nazval anarchistou (Co je vlastnictví?, 1840). Chtěl společnost spravedlivé směny, spravedlivé odměny za práci a bezúročného úvěru, organizovanou ve svazcích obcí a družstev.
• Kolektivistický anarchismus (Bakunin): Michail Bakunin podle Sociologické encyklopedie připouštěl násilí při odstraňování státu. V roce 1872 byl se stoupenci vyloučen z Internacionály. Chtěl volnou federaci obcí a družstevních podniků.
• Anarchokomunismus (Kropotkin): Petr Kropotkin šel dál. Podle Sociologické encyklopedie (heslo Anarchokomunismus) chtěl okamžité zrušení státu i soukromého vlastnictví výrobních prostředků a rozdělování podle potřeb. V knize Dobývání chleba (1892) a v pracích o vzájemné pomoci tvrdil, že spolupráce je v přírodě i společnosti běžnější než soupeření.
• Anarchosyndikalismus: podle Britanniky měly odbory nejen bojovat za mzdy, ale převzít továrny a služby a po revoluci je řídit. Nástrojem měla být generální stávka. Sociologická encyklopedie uvádí, že anarchosyndikalisté odmítali individuální teror jako nic neřešící.
• Anarchokapitalismus: pojem zavedl Murray Rothbard. Podle Britanniky chce, aby i soudy a ochranu zajišťovaly soukromé firmy na trhu. Sociální anarchisté ho odmítají; podrobně ho popisujeme v článku o libertarianismu.
• Moderní proudy: křesťanský a pacifistický anarchismus (Lev Tolstoj), ekoanarchismus, anarchofeminismus a další. Sociologická encyklopedie popisuje moderní anarchismus od konce 50. let jako převážně hnutí mladých lidí, spojené s komunami, squaty a alternativním životním stylem.

Proud	Soukromý majetek	Cesta k cíli
Individualismus	Spíš ano (věc jednotlivce)	Odmítnutí poslušnosti, osobní vzdor
Mutualismus	Drobné vlastnictví, družstva	Postupně, svépomocí a bezúročným úvěrem
Anarchokomunismus	Ne u výrobních prostředků	Sociální revoluce, samosprávné komuny
Anarchosyndikalismus	Ne, továrny řídí odbory	Odbory a generální stávka
Anarchokapitalismus	Ano, včetně soukromých soudů	Trh místo státu

Čím se liší od komunismu a socialismu

Se socialismem a komunismem sdílel klasický anarchismus odpor ke kapitalismu a důraz na rovnost. Rozdíl byl ve státu. Marxisté chtěli stát dočasně ovládnout a použít, anarchisté ho chtěli rovnou zrušit. Podle Stanfordské encyklopedie anarchistický komunismus prosazuje decentralizaci a Kropotkin kritizoval i centrální komunistické řízení. Podle Sociologické encyklopedie se ruští anarchokomunisté zúčastnili Říjnové revoluce, ale brzy se postavili proti upevňování bolševické moci. Na politickém kompasu proto klasický anarchismus patří k ekonomické levici a zároveň na protiautoritářský konec osy svobody.

Jak to fungovalo v praxi

Pařížská komuna 1871

Podle Britanniky povstala Paříž proti francouzské vládě od 18. března do 28. května 1871. V komunální vládě byli vedle jiných proudů i proudhonisté, kteří chtěli federaci obcí po celé zemi. Program Komuny počítal například s desetihodinovým pracovním dnem a zákazem noční práce pekařů. Během „krvavého týdne“ vládní vojsko povstání potlačilo; zahynulo asi 20 000 povstalců a 750 vojáků, asi 38 000 lidí bylo zatčeno a přes 7 000 deportováno.

„Propaganda činem“ a atentáty

Podle Britanniky vznikla v 70. letech 19. století doktrína „propagandy činem“. Italský anarchista Errico Malatesta v roce 1876 prohlásil, že povstalecký čin je nejúčinnější propagandou. Po nezdařených venkovských povstáních přešli jednotlivci k atentátům na vládce, které měly ukázat zranitelnost státu. Při atentátech v letech 1890 až 1901 zahynuli italský král Umberto I., francouzský prezident Sadi Carnot, španělský premiér Antonio Cánovas del Castillo, americký prezident William McKinley a rakouská císařovna Alžběta. Útoky mířily i na restaurace a další veřejná místa; podle Britanniky vytvořily obraz anarchisty jako bezhlavého ničitele.

Případ nejbližší české historii je smrt císařovny Alžběty (Sisi). Podle švýcarského Spolkového archivu ji 10. září 1898 v Ženevě probodl zbroušeným pilníkem italský příležitostný dělník Luigi Lucheni, který se zajímal o anarchistické myšlenky a chtěl se proslavit útokem na aristokrata. Dostal doživotí. Švýcarská Spolková rada poté vyhostila 36 anarchistů, kteří s činem neměli nic společného. Násilí přitom anarchisté neschvalovali jednotně: Stanfordská encyklopedie připomíná pacifistický proud Tolstého a anarchosyndikalisté individuální teror odmítali.

Ukrajina a Machno (1918–1921)

Za občanské války vedl rolník Nestor Machno povstaleckou armádu na jihu Ukrajiny. Podle Encyclopedia of Ukraine měla na vrcholu v roce 1919 asi 40 000 mužů a ovládala zhruba třetinu dnešního území Ukrajiny s asi sedmi miliony obyvatel. Bojovala střídavě proti bílým, německým okupačním vojskům i bolševikům. V červnu 1919 bolševici zaútočili na Machnovo Hulajpole a rozpustili tamní anarchistické komuny. Podle Britanniky byly sociální experimenty pod Machnovou ochranou jen základní a po jeho odchodu do exilu v roce 1921 anarchistické hnutí v Rusku zaniklo.

Španělsko 1936–1939 a Katalánsko

Nejvíc se anarchisté přiblížili moci ve Španělsku. Podle Britanniky měla anarchosyndikalistická odborová centrála CNT v roce 1936 asi 1,6 milionu členů. Po vzpouře generála Franka v létě 1936 převzaly v Katalánsku továrny a železnice dělnické výbory a ve stovkách vesnic v Katalánsku, Levante a Andalusii rolníci zabrali půdu a založili komuny. Uvnitř obcí se zrušily peníze, půda se obdělávala společně a rodiny dostávaly rovný podíl jídla. Některé komuny se vzdaly i alkoholu a tabáku. Podle zpráv kritických pozorovatelů byly aspoň některé z nich lépe řízené a zemědělsky výkonnější než dřív.

V prosinci 1936 vstoupili čtyři přední anarchisté do vlády, čímž podle Britanniky popřeli vlastní principy. V květnu 1937 se v Barceloně bojovalo mezi komunisty a anarchisty. Kolektivizované továrny poté převzala ústřední vláda a mnoho venkovských komun zničil Frankův postup i komunistické jednotky v Aragonii. V lednu 1939 obsadila Barcelonu Frankova vojska a CNT skončila v exilu.

Anarchismus v českých zemích

Podle Sociologické encyklopedie se anarchismus koncem 19. století šířil hlavně v severních a západních Čechách a v Praze. Výraznou postavou byl básník Stanislav Kostka Neumann. Podle Filozofické fakulty Masarykovy univerzity byl v procesu s Omladinou odsouzen ke 14 měsícům vězení a jeho anarchistické postoje se profilovaly v časopise Nový kult (1897–1905), který vydával. V roce 1918 vstoupil s Federací českých anarchistů komunistů do Československé strany socialistické, pak se přiklonil k leninskému komunismu, podílel se na založení KSČ (1921) a v roce 1929 z ní byl vyloučen.

Násilí se nevyhnulo ani první republice. Podle Českého rozhlasu střelil 5. ledna 1923 anarchokomunista Josef Šoupal do zad ministra financí Aloise Rašína, který 18. února zranění podlehl. Podle Národního pedagogického institutu byl anarchismus od poloviny 20. let v českých zemích spíš epizodní. Od 80. let pronikal do části punkové subkultury a mírového hnutí a ještě před listopadem 1989 vzniklo Československé anarchistické sdružení. Po roce 1989 působily různé, často krátce žijící skupiny; anarchisté se podíleli i na protestech proti zasedání MMF a Světové banky v Praze v září 2000, kterých se 26. září účastnilo asi 10 000 lidí.

Ministerstvo vnitra řadí anarchistické skupiny do levicově extremistického spektra. Jeho Zpráva o extremismu za rok 2024 popisuje anarchoautonomní scénu jako bez nových tváří, s menšími pravidelnými akcemi, a rok hodnotí z pohledu násilného levicového extremismu jako relativně klidný. Za potenciálně rizikovou označuje individuální činnost několika militantních anarchistů.

Česká Ústava v čl. 1 definuje stát jako demokratický právní stát a podle čl. 9 odst. 2 je změna jeho podstatných náležitostí nepřípustná. Odstranit demokratický právní stát by tedy podle Ústavy nešlo ani její změnou. Zastávat a šířit anarchistické názory přitom chrání Listina základních práv a svobod: svoboda projevu (čl. 17) i sdružování (čl. 20) platí pro všechny. Trestné jsou konkrétní činy, jako je násilí nebo poškozování cizích věcí.

Co by to znamenalo pro obyčejné lidi

• Daně a stát: žádné povinné daně, ale ani státní důchody, nemocenská, veřejné školy či policie. Nahradit je měla vzájemná pomoc, družstva a komuny.
• Majetek: záleží na proudu. Anarchokomunisté by zrušili soukromé vlastnictví výrobních prostředků (půdy, dílen, továren), mutualisté by drobné vlastnictví ponechali, anarchokapitalisté ho naopak posilují.
• Práce a příjem: ve španělských komunách se uvnitř obcí rušily peníze a rodiny dostávaly rovný podíl. Možnost vydělat si vlastní pílí víc než ostatní tím mizela.
• Bezpečnost a spory: bez státní policie a soudů by spory řešila obec nebo dobrovolná sdružení. Kritici upozorňují, že silnější by se mohli prosadit násilím.
• Osobní svobody: slibem je maximální svoboda bez úřadů. Stanfordská encyklopedie ale připomíná i riziko, že se v komunách obnoví neformální hierarchie a tlak skupiny.

Co by to znamenalo pro podnikatele

• Firma a zaměstnanci: podle anarchokomunismu a anarchosyndikalismu by soukromé firmy se zaměstnanci zanikly; podniky by řídily dělnické výbory nebo odbory, jako v Katalánsku 1936.
• Daně, licence, regulace: odpadly by úplně. Zároveň by zmizel státní soud, který vymáhá smlouvy a dluhy.
• Drobní živnostníci: Proudhonův mutualismus počítal s malými výrobci, družstvy a bezúročným úvěrem, tedy spíš s řemeslníkem než s velkou firmou.
• Anarchokapitalistická varianta: úplný trh včetně soukromé ochrany a soudů. Podle Britanniky ji sociální anarchisté odmítají, protože by bohatým dávala ekonomickou i politickou moc.

Kritika a odpovědi

Stanfordská encyklopedie filozofie shrnuje hlavní námitky. Anarchismus je podle kritiků jen jiný název pro chaos a ničení. Bez státu by podle Hobbese byl život „osamělý, chudý, ošklivý, krutý a krátký“ a podle Roberta Nozicka by ze soukromých ochranných agentur nakonec stejně vznikl minimální stát. Dalšími výtkami jsou utopičnost a rozpornost hnutí, které odmítá autoritu, a přitom se potřebuje organizovat.

Anarchisté podle téže encyklopedie odpovídají, že mnozí z nich jsou pacifisté a hájí morální zásady, jako je svoboda, solidarita a rovnost. Státy podle nich vytvářejí vlastní útlak a nerovnost. Jako doklad uvádějí malé samosprávné komunity a běžné vztahy v rodině a sousedství, které fungují bez donucení.

Související články

• Úvodní přehled série: Politické směry přehledně: levice, pravice a střed.
• Opačný tržní pól bez státu i minimální stát: Libertarianismus: co chce a co by znamenal pro lidi a podnikatele.
• Státní varianta odporu ke kapitalismu: Komunismus: co chtěl, jak fungoval v ČSSR a co znamenal pro lidi.
• Rozdíly mezi levicovými proudy: Socialismus vs. komunismus vs. sociální demokracie: rozdíly.
• Kam směry patří na mapě: Co je levice a pravice a jak číst politický kompas.

Časté otázky

Co je anarchismus jednoduše?

Politický směr, podle kterého je stát a vláda škodlivá i zbytečná. Společnost mají místo nich organizovat dobrovolná sdružení, obce, družstva nebo odbory.

Je anarchie totéž co chaos?

V běžné řeči ano, v politické teorii ne. Anarchisté chtějí řád bez vlády, postavený na dohodě a vzájemné pomoci. Kritici namítají, že v praxi by se bez státu prosadil silnější.

Byli všichni anarchisté násilní?

Ne. V letech 1890–1901 zabili anarchisté několik hlav států a politiků, ale část hnutí násilí odmítala, například pacifisté kolem Tolstého nebo anarchosyndikalisté, kteří spoléhali na stávky.

Je anarchismus v Česku legální?

Zastávat a šířit názory je chráněno svobodou projevu a sdružování podle Listiny. Trestné jsou konkrétní činy, například násilí. Ministerstvo vnitra anarchistické skupiny řadí do levicově extremistického spektra a sleduje je ve výročních zprávách.

Informace odpovídají stavu k 9. 11. 2026 podle Encyclopaedia Britannica, Stanfordské encyklopedie filozofie, Internet Encyclopedia of Philosophy, Sociologické encyklopedie AV ČR, Encyclopedia of Ukraine, švýcarského Spolkového archivu, Masarykovy univerzity, Českého rozhlasu, Národního pedagogického institutu, Ministerstva vnitra ČR, Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod. Článek je obecný přehled, nehodnotí současné politické strany a nedoporučuje, koho volit.

Hodnocení