Radíme si

Restituce a kupónová privatizace po roce 1989: co se vracelo, co se prodávalo a co to znamenalo pro lidi a podnikatele

Po listopadu 1989 se v Československu znovu otevřela otázka, komu má patřit majetek, který po roce 1948 převzal stát. Část se vracela původním majitelům a jejich dědicům (restituce), zbytek stát prodával nebo rozdával (privatizace). Nejznámější metodou se stala kupónová privatizace. Článek navazuje na sérii o politických směrech a na díl o znárodnění a kolektivizaci a podle zákonů a úředních zpráv popisuje, jak to fungovalo a co to znamenalo pro lidi a podnikatele. Současné strany nehodnotíme.

Výchozí stav: skoro všechno patřilo státu

Podle Zprávy vlády o stavu české společnosti z roku 1999 vyprodukoval v roce 1989 soukromý sektor jen 4 % domácího produktu a družstevní 10 %. Cest bylo několik: restituce (vrácení majetku), malá privatizace (dražby provozoven), velká privatizace (převod velkých podniků) a transformace družstev. Kupónová privatizace byla jednou z metod velké privatizace.

Restituce: co se vracelo a komu

První byl zákon č. 298/1990 Sb. z 19. července 1990, takzvaný výčtový zákon. Řeholním řádům a kongregacím vrátil konkrétně vyjmenované nemovitosti, podle Wikipedie skoro 200 budov, hlavně kláštery.

Takzvanou malou restituci přinesl zákon č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd z 2. října 1990, účinný od 1. listopadu 1990. Týkal se majetku, který stát převzal hlavně podle předpisů z roku 1959 a znárodněním po roce 1955. Vláda ve zprávě z roku 1999 uvádí, že šlo o více než 70 000 nájemních domů a budov s obchody, dílnami a provozovnami služeb. O vydání musel oprávněný požádat do šesti měsíců, jinak nárok zanikl.

Velkou restituci upravil zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích z 21. února 1991. Vztahoval se na křivdy z takzvaného rozhodného období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Majetek zabraný před 25. únorem 1948, například podle dekretů z roku 1945, se podle něj nevracel. Oprávněnou osobou mohl být jen státní občan ČSFR a původně i jen ten, kdo měl v republice trvalý pobyt. Tuto podmínku zrušil nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. s účinností od 1. listopadu 1994. I zde platila šestiměsíční lhůta.

Na pole, lesy a statky se vztahoval zákon č. 229/1991 Sb. o půdě z 21. května 1991. O vydání rozhodovaly pozemkové úřady a nárok na vydání nemovitosti šlo podle zákona uplatnit do 31. ledna 1993. Podle vládní zprávy restituce vrátily ještě asi 30 tisíc průmyslových a administrativních objektů a takřka polovinu státních lesů, zemědělského majetku a půdy. Hodnotu vráceného majetku vláda odhadla na 70 až 130 miliard Kč v účetní hodnotě. Obcím stát ze zákona převedl majetek za více než 350 miliard Kč.

Církve se dočkaly až zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi z 8. listopadu 2012, účinného od roku 2013. Část majetku se vracela, za nevydaný majetek zákon přiznal sedmnácti církvím a náboženským společnostem finanční náhradu v součtu 59 miliard Kč, z toho 47,2 miliardy římskokatolické církvi. Vyplácí se ve třiceti ročních splátkách od roku 2013 a nesplacená část se každoročně navyšuje. Zároveň stát 17 let vyplácí postupně klesající příspěvek na činnost církví. Návrh senátorů na zrušení zákona u Ústavního soudu v roce 2013 neuspěl, soud zrušil jen slovo „spravedlivé“ v jednom ustanovení.

Nájemníci v restituovaných domech

Vrácením domu nájem nekončil. Podle § 12 zákona č. 403/1990 Sb. i obdobného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. vstoupil nový majitel do práv a povinností dosavadního pronajímatele. Pokud v domě sídlila například škola, zdravotnické zařízení nebo kulturní zařízení, mohl jim majitel nájem vypovědět nejdříve po deseti letech. Na výši nájemného se majitel s uživatelem musel dohodnout, jinak ji určil úřad podle cenových předpisů.

Nájemné ve starších nájemních smlouvách dlouho reguloval stát. Postupné zvyšování takového nájemného upravil až zákon č. 107/2006 Sb. o jednostranném zvyšování nájemného. Jednostranné zvyšování podle něj skončilo k 31. prosinci 2010, v některých obcích až k 31. prosinci 2012.

Malá privatizace: dražby obchodů a dílen

Zákon č. 427/1990 Sb. z 25. října 1990, účinný od 1. prosince 1990, umožnil prodat ve veřejných dražbách takzvané provozní jednotky: obchody, restaurace, dílny a provozovny služeb. V prvním kole mohli dražit jen občané ČSFR (nebo lidé, kteří byli československými občany po 25. únoru 1948) a firmy složené jen z nich. Kdo chtěl dražit, složil jistotu nejméně 10 % vyvolávací ceny, minimálně 10 000 Kčs, a poplatek 1 000 Kčs. Neprodané jednotky šly do opakované dražby, kde se mohli přihlásit i další zájemci a cena mohla klesnout až o 80 %. Kdo nekoupil i budovu, měl nárok na pětiletý nájem.

První aukce se podle Wikipedie konala 26. ledna 1991 v Praze a celkem se vydražilo přes 23 tisíc provozoven. Podle vládní zprávy skončila v prosinci 1993 a vynesla přes 30 miliard Kč, o polovinu víc než vyvolávací ceny. Zpráva zároveň kritizuje, že místo zaniklých prádelen nebo mandlů často vznikly bary a herny. Podle Wikipedie pomohla znovu vybudovat živnostenský sektor, který za socialismu prakticky neexistoval (o návratu soukromého podnikání víc v článku kapitalismus a volný trh vs. plánovaná ekonomika).

Velká privatizace a privatizační projekty

Střední a velké podniky převáděl zákon č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby z 26. února 1991, účinný od 1. dubna 1991. Ke každému podniku mohl kdokoli podat privatizační projekt, který určil způsob převodu: prodej, soutěž, dražbu, převod obci, nebo akciovou společnost a prodej či rozdělení akcií. O tom, který majetek se bude privatizovat, rozhodovala vláda. Akcie a výnosy spravoval Fond národního majetku, který zřídil zákon ČNR č. 171/1991 Sb.

Podle vládní zprávy z roku 1999 měl majetek určený k velké privatizaci hodnotu asi 934 miliard Kč a zhruba 80 % z něj (757 miliard) šlo přes akciové společnosti. Akcie s nominální hodnotou 333 miliard Kč se rozdělily kupónovou metodou ve dvou vlnách. Ostatní akcie se prodaly jinými metodami nebo zůstaly dočasně ve Fondu národního majetku, hlavně kvůli pozdějšímu prodeji zahraničním zájemcům.

Kupónová privatizace krok za krokem

Pravidla stanovilo nařízení vlády č. 383/1991 Sb. z 5. září 1991. Nárok měl podle § 24 zákona č. 92/1991 Sb. každý československý občan s trvalým pobytem v ČSFR, kterému bylo aspoň 18 let. Kupónová knížka stála 35 Kčs a při registraci se k ní lepila kupónová známka za 1 000 Kčs. Za těch 1 035 Kčs dostal člověk na jednu vlnu 1 000 investičních bodů. Podle studie Jana Švejnara a Miroslava Singera to byla necelá třetina tehdejší průměrné měsíční mzdy. Za metodou stáli podle Wikipedie hlavně Dušan Tříska, Tomáš Ježek a tehdejší federální ministr financí Václav Klaus, jehož podpis nesla každá knížka.

Registrace začala 1. listopadu 1991 a podle ČT24 se počítalo se zájmem asi dvou a půl milionu lidí. Do Vánoc byla registrační místa poloprázdná, zájem se zvedl na přelomu roku spolu s reklamami investičních privatizačních fondů. Body se nejdřív v nultém kole mohly svěřit fondům, potom se v kolech „nakupovaly“ akcie podniků za ceny v bodech upravované podle poptávky. Když zájem převýšil nabídku, akcie šly do dalšího kola, zbytek zůstal Fondu národního majetku.

První vlna proběhla v roce 1992 v pěti kolech, první kolo začalo podle iROZHLAS 18. května 1992. Podle ČT24 použilo kupóny 8,5 milionu lidí, z toho podle vládní zprávy 5,95 milionu občanů České republiky. Nabízely se akcie 1 491 podniků (studie Švejnara a Singera). Fondům lidé svěřili přes 71 % bodů.

Druhá vlna proběhla už jen v samostatné České republice. Knížky se prodávaly od října 1993 a kola běžela v roce 1994. Zapojilo se 6,16 milionu lidí (vládní zpráva) a 353 fondů (iROZHLAS), fondům šly necelé dvě třetiny bodů (ČT24). Slovensko od druhé vlny podle Wikipedie ustoupilo. Podle iROZHLAS i ČT24 se v obou vlnách zprivatizoval majetek za více než 360 miliard korun.

Investiční fondy a tunelování

Podle studie CERGE-EI nesměl jeden fond vlastnit víc než 20 % jedné privatizované firmy. Vládní zpráva z roku 1999 uvádí, že fondů bylo v letech 1993–1994 přes 290, v roce 1998 už jen 89 a většinu kontrolovaly přes své investiční společnosti čtyři největší banky a Česká pojišťovna. Zpráva upozorňuje, že kapitálový trh nebyl dostatečně regulovaný a že časté bylo převzetí podniku, fondu nebo banky s následným „vytunelováním“. Toto slovo podle zprávy česká privatizace přidala do ekonomického slovníku.

Symbolem se staly Harvardské fondy se slibem „jistoty desetinásobku“. Podle ČT24 z nich zmizelo 16 miliard korun a jejich šéf Viktor Kožený byl jako uprchlý odsouzen na 10 let. Do roku 1998 dohlíželo na kapitálový trh ministerstvo financí, samostatná Komise pro cenné papíry začala podle zákona č. 15/1998 Sb. fungovat 1. dubna 1998. Od 1. dubna 2006 dohled nad celým finančním trhem převzala Česká národní banka.

Konec JZD v původní podobě: transformace družstev

Družstva musela svůj majetek rozdělit podle zákona č. 42/1992 Sb. o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech z 21. prosince 1991, účinného od 28. ledna 1992. Každé družstvo zpracovalo transformační projekt. Podíl v zemědělském družstvu získali členové k 30. listopadu 1991 a také vlastníci půdy a majetku v hodnotě nejméně 30 000 Kčs, kteří se přihlásili do tří měsíců. Čisté jmění se dělilo z 50 % podle výměry vložené půdy, z 20 % podle odpracovaných let a z 30 % podle hodnoty vloženého majetku.

Podle vládní zprávy se v letech 1992–1993 transformoval majetek za 200 až 250 miliard Kč. Zemědělská družstva hospodařila na dvou třetinách půdy a z 1 197 jich vzniklo 1 321 nových družstev a obchodních společností. Převahu rodinných farem to nepřineslo, přestože je stát podporoval dotacemi.

Co to znamenalo pro konkrétní lidi

SkupinaCo se změniloHlavní předpisy
Původní majitelé domů, dílen a firem a jejich dědicovéMohli získat zpět majetek odňatý po 25. 2. 1948, museli ale stihnout lhůty (u velké restituce i podmínka občanství)zákony 403/1990, 87/1991
Sedláci a vlastníci lesůVrácení půdy přes pozemkové úřady, podíly v transformovaných družstvechzákony 229/1991, 42/1992
Nájemníci v restituovaných domechNájem trval dál, nový majitel převzal práva pronajímatele, nájemné zůstalo dlouho regulovanézákon 403/1990 § 12, zákon 107/2006
Začínající podnikateléMohli vydražit obchod, restauraci nebo dílnuzákon 427/1990
Běžní občané nad 18 letZa 1 035 Kčs knížka s 1 000 body na akcie nebo podíly ve fondechzákon 92/1991, nařízení 383/1991
Drobní akcionáři fondůČást fondů fungovala řádně, v jiných lidé o hodnotu přišli kvůli tunelovánídohled od 1998 (zákon 15/1998)
Církve a náboženské společnostiVracení majetku a finanční náhrada 59 mld. Kč na 30 letzákon 298/1990, zákon 428/2012

Jak se na výsledky dívají zdroje

Podle studie CERGE-EI byla kupónová metoda rychlá, nahrazovala chybějící kapitálový trh, nepotřebovala domácí kapitál a dávala všem stejnou šanci. ČT24 uvádí, že průměrný zisk z jedné knížky byl třicetinásobek vložené tisícovky, i když někdo nevydělal skoro nic. Vláda ve zprávě z roku 1999 naopak označila kupónovou privatizaci za „téměř neúspěšný experiment“: miliony drobných vlastníků podle ní nevznikly, většina lidí akcie rychle prodala a ve Středisku cenných papírů bylo 2,1 milionu prázdných účtů, tedy 36 %. U restitucí zpráva připomíná, že spory o nároky zdržovaly privatizaci dalších podniků. Obecnější debatu o tom, jak velkou roli má mít stát, popisují články neoliberalismus a klasický liberalismus.

Časté otázky

Kolik stála kupónová knížka?

Knížka stála 35 Kčs a kupónová známka 1 000 Kčs, celkem tedy 1 035 Kčs. Za to člověk dostal 1 000 investičních bodů na jednu vlnu. Koupit si ji mohl každý československý občan s trvalým pobytem, kterému bylo nejméně 18 let.

Můžu ještě mít akcie z kupónové privatizace?

Ano. Akcie, se kterými se nikdy neobchodovalo, jsou často dodnes na takzvaném nezařazeném účtu převzatém ze Střediska cenných papírů. Podle iROZHLAS (2022) jde asi o 700 tisíc lidí. Výpis lze za poplatek získat přes Centrální depozitář cenných papírů (i online přes bankovní identitu) nebo u banky. Hodnotu mají jen akcie firem, které dosud existují.

Vztahovaly se restituce i na majetek zabavený v roce 1945?

Ne. Hlavní restituční zákony se týkaly období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Majetek zabraný dřív, například podle dekretů z roku 1945, se nevracel.

Musel restituent nechat v domě nájemníky?

Ano. Majitel převzal nájemní smlouvy včetně regulovaného nájemného, školám nebo nemocnicím mohl vypovědět nejdříve po deseti letech.

Související články: Politické směry přehledně: levice, pravice a střed, Znárodnění a kolektivizace: co se stalo s majetkem v ČSR po roce 1948, Kapitalismus a volný trh vs. plánovaná ekonomika, Neoliberalismus: co to slovo znamená a Liberalismus: svoboda, trh a právní stát.

Zdroje

Informace odpovídají stavu k 19. 11. 2026 podle uvedených zdrojů. Článek je obecný historický přehled, nehodnotí současné politické strany ani politiky a nedoporučuje, koho volit.

Pomohl vám článek?

Děkujeme za zpětnou vazbu!
Sdílet:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *