ANTONÍN ŠVÁB – JE SÁDRA DOPING?
Sádra je materiál velmi použitelný. Ve stavebnictví má řadu uplatnění. Chcete-li řádně upevnit skobu k obrazu, také se bez ní neobejdete. Bez sádry se ale nelze obejít také ve zdravotnictví, máte-li smůlu a řádně si poškodíte končetinu. Lékaři zhotoví pěkný „futrál“, který pomůže zlomenině srůst.
Aniž bychom chtěli být zlomyslní, musíme podezírat mistra světa na ledových plochých drahách Antonína Švába, že si v sádře zvlášť libuje. Ať již při zhotovování interiéru ve svém pěkném domku, tak i zřejmě při léčení končetin. Nemine rok, aby právě v období intenzivní přípravy na ledy nebyl nucen použít sádry k úpravě a léčení polámaných údů. Také letos se mu podařilo použít dokonce švédské sádry k „zacementování“ své zlomené levé ruky.
Má tedy smůlu. Někdo však má smůlu a v jejím důsledku také žádné výsledky. Tonda Šváb je však zcela jiný „kalibr“. Trpí sice v přípravě tělesnými defekty, ale sádra je pravděpodobně jeho „dopingem“. Vždy až těsně před mistrovskými závody mu ji sejmou – a uvolněné svalstvo vyvine takové úsilí, že buď porazí „neporazitelné“ mistry (1970 Kadyrova), nebo mistru sice podlehne, ale je ve světovém finále „alespoň“ druhý. Tedy takřka pravidelně přináší našemu sportu a průmyslu medaile ze světového mistrovství. Medaile v motoristickém sportu sice skromné, ale o to vzácnější.
Není již mladík (40 let), ale vedle motokrosaře Vlasty Válka sportovec v pravém slova smyslu, který ví co chce a jak se na svou disciplínu připravit. Oproti jiným, podstatně mladším, dokáže zamilovanému sportu přizpůsobit životosprávu, dokáže intenzivně trénovat, pečlivě a s plnou odpovědností si připravit motocykl, dokáže překonat překážky, nepřízeň osudu a někdy i nepochopení svého okolí – včetně nediskrétního připomínání roku narození. Připraví se, v tichosti odjede k mistrovským závodům a obvykle přiveze některou z medailí světových šampionů. Nemá smysl glorifikovat, je však dobře připomenout zřetelná a hmatatelná, ale opomíjená fakta.
Doma to bývá s tréninkem na ledy všelijaké. On však zkušeně kalkuluje. Byl již jednou mistrem světa, byl již ve světovém finále třetí a také za toto místo přivezl medaili, loni byl dokonce druhý. A to mu již nikdo nepřisuzoval šance. Cítil se však výtečně. Výsledky zavazovaly. Pro letošní rok měl opět chuť na umístění ve světovém finále. Proto uvítal příležitost, zatrénovat si ke konci minulého roku v příznivých podmínkách, které může poskytnout švédské městečko Valädolen, vzdálené „jen“ 700 km severně od Stockholmu. Je to středisko zimních sportů, používané švédskými reprezentanty všech lyžařských disciplín. V oněch prosincových dnech jej k přípravě na místním jezeře použili také švédští plochodrážní „ledaři“, doplnění o našeho Švába a Dány Peterssena a Nilssona. Ubytování bylo v typických dřevěných domcích švédského stylu, rozsetých kolem velkého hotelu v krajině, již počátkem prosince hustě posypané sněhem. Tedy ono pravé prostředí pro soustředění ledních motocyklových mužů.
Z jezera se částečně odklidil sníh tak, aby vytvořil přírodní plochodrážní ovál, vhodný pro závodění. Shrnutý sníh dělal kolem trati přírodní mantinely. A právě tento mantinel se stal hned druhý den tréninků Švábovým „dopingem“ pro mistrovství světa na ledě 1973. Právě při nárazu stroje na mantinel si zlomil ruku a tak pokračoval v několikaleté tradici své bohužel nedokončené přípravy s pozdějšími nejlepšími výsledky.
„Tondo, jak k tomu opravdu došlo?“
Šváb: „Všiml jsem si sice úzkých nájezdů do zatáček na vyznačené trati, ale bylo to pro všechny stejné, pokud každý startoval sám. Trať byla široká jen v rovince, kde to vlastně není ani tolik zapotřebí. Ale trať je trať, ta se musí jezdit a ne nad ní vzdychat. Prvý den si každý připravoval motocykl, případně si sám zkoušel starty nebo nájezdy. Sám jsem jezdil vnitřek, jak jsem zvyklý. To vyhovovalo. V druhém tréninku jsem jezdil se Švédem Johanssonem. Je to jeden z nejlepších domácích reprezentantů. Spolu jsme zkoušeli starty. Šlo mně to. Starty jsem vyhrával a byl jsem spokojen. Už jsem toho chtěl pro ten den nechat. Johansson a ještě další jezdec se však opět stavěli ke startu. Jel jsem za nimi. Na startu jsem však nespěchal, vyjel později a chtěl jsem si s Johanssonem zajet dvojici. Dojel jsem jej brzy. Jeli jsme vedle sebe. Jel uvnitř a pravděpodobně vyjel trochu na pravou stranu. Samozřejmě zcela neúmyslně. V polovině zatáčky jsem zjistil, že jsem opravdu dost venku a že se tam nemůžeme vejít. Napadlo mě hned vyjet ven na jezero. Ale sníh, tvořící mantinel, bohužel zmrzl. Ouha! Přední kolo narazilo na tvrdou hráz, stroj se nakopl, přední kryt motoru se ohnul. To jsem už šel přes řídítka a bylo to. Stroj se překotil a vzal mě přes záda a nakonec přes ruku. Nedalo se nic dělat – byla zřetelně zlomená. Hurá do nemocnice – ruku sešroubovali a opatřili bílou sádrou, na kterou se ostatní spolutrénující jezdci krasopisně podepsali. Tedy tak, jak to bývá mezi sportovci obvyklé vůči postiženému kamarádovi.“
„Je sice teprve před Silvestrem, ale co bude dál?“
Šváb: „ Nyní jsem sice ještě v sádře, ale mám velkou naději. Při návštěvě vlašimské nemocnice a jejího primáře Dr. Jirovského, jemuž vděčím za řadu vyléčení jezdeckých neduhů, mi říká: „ Pro normálního pacienta je zlomenina zralá na sádru tak 7 – 8 neděl. U tebe tak 4 – 5.
„Pojedeš mistrovství světa?“
Šváb: „Chtěl bych samozřejmě startovat. Myslím, že budu v pořádku. Rád bych se před mistrovstvím ještě svezl – doma při domácím mistrovství.“
„Která kola MS by ti nejlépe letos vyhovovala?“
Šváb: „Rád bych samozřejmě začal v SSSR – semifinálem v Ufě. Je velká pravděpodobnost, že se zde ještě před vlastním MS pojedou nějaké závody. A to nutně potřebuji. Mohl bych zde dohonit, co jsem se zlomenou rukou zameškal.“
„Letošní největší soupeři?“
Šváb: „Jako obvykle sovětští jezdci. Myslím, že také Švédové tomuto sportu přicházejí na chuť a začínají jej brát jinak, než rekreačně. Určitě budou dobří.“
„Jaké šance předpovídáš dalším našim reprezentantům?“
Šváb: „Pevně věřím, že se někdo z našich chytí. Máme na to talent! Vždyť mladý Špinka byl již jednou ve finále třetí nejlepší na světě. A to je úspěch! Vloni se ukazoval v nejlepším světle nejmladší z Vernerů – Jan. Předpokládám, že bude letos dobrý.“
Kdo může dnes vědět, jak to nakonec se Švábem letos ještě dopadne. Již dnes je však nesporné, že je to jezdec a reprezentant, jaký má být. Je houževnatý, tvrdý, cílevědomý a inteligentní. Ví, co chce a ví, za jaké barvy bojuje. Bez ohledu na vše ostatní je to tedy muž, který pro náš sport mnoho vykonal a ještě může vykonat. Přinejmenším je však typem skromného sportovce, který opravdu může být vzorem naší mládeži.
Psalo se v roce 1973
zdroj: SM 4/1973 – foto: M. Beneš, text: J. Kraus