Tajemství vlčího doupěte
Na severu Polska, při železniční trati spojující města Kentřín a Wengořewo, leží území bývalého Hitlerova hlavního stanu. V lese Gierlož stojí zbytky hrubostěnných bunkrů z betonu. Bývalý Hitlerův hlavní stan se stal už jen legendou. Dnes je možné si prohlédnout to, co zůstalo z hitlerových bunkrů, můžete se procházet po betonových cestách i cestičkách, ale těžké je odpovědět na otázku: Jak bylo vybudováno „Vlčí doupě“, co se skrývalo uvnitř Hitlerova hlavního stanu, co zůstalo pod zemí?
Mnoho důvodů bylo vysloveno, ale žádné nové objevy dosud nemohly potvrdit, co z toho je pravda.
Pokusíme se shrnout to, co na téma tajemství bývalého Hitlerova hlavního stanu je možno říci. Opřeme se přitom o informace, které se podařilo zjistit redaktorům varšavského časopisu „Kurier Polski“. Redakce tohoto časopisu zorganizovala v Gierloži konferenci, na kterou pozvala lidi, kteří mohli znát pravdu o Hitlerově hlavním stanu.
Stavba „Vlčího doupěte“ byla zahájena roku 1940, v době intenzivních příprav vojenského, přepadení Sovětského svazu. Hitler, připravující svůj pochod na Východ, chtěl být válečnému tažení co nejblíže. Území Východních Prus (toto území až do roku 1945 bylo v hranicích Říše) nejlépe vyhovovalo jeho záměrům. Desítky jezer, močály, blata a rozlehlé lesy činily toto území těžko dostupným. Navíc okolí Gierlože bylo málo zalidněné, což zaručovalo, že výstavba celého rozsáhlého „Vlčího doupěte“ zůstane naprosto utajena.
Zpočátku se myslelo, že hauptkvartýr stavěli vězni a váleční zajatci různých národností, kteří byli po ukončení staveb postříleni, takže není živých svědků. Dnes už je jasné, že některé bunkry stavěli dělníci různých národností, kteří byli začleněni do pracovních brigád tzv. Todtovy organizace, a že mnozí z nich válku přežili. Bezesporné je, že výstavba „Vlčího doupěte“ nepřetržitě pokračovala až do červencového atentátu na Hitlera v roce 1944. V roce 1942 – jak dokazují četné zprávy – plnil již hauptkvartýr všechny funkce, pro které byl stavěn.
Zde se odbývaly porady představitelů Třetí říše, zde míval Hitler rozmluvy se svými přáteli, jako například s Mussolinim. Tady také bydlel Adolf Hitler s Evou Braunovou i vysocí hitlerovští důstojníci, protože centrální území Říše bylo pro časté nálety spojeneckých leteckých sil nebezpečné.
V podzemí kentřínského lesa bylo několik desítek velkých bunkrů, jejichž výška nad zemí dosahovala osmi až deseti metrů. Železobetonové bunkry a další objekty byly spojeny sítí cest, pod celým územím vedly telekomunikační a elektrické kabely a kanalizace. Celý objekt byl dokonale zamaskován: bunkry, baráky, cesty i železniční koleje byly přikryty drátěnou sítí, na které bylo připevněno listí z plastické hmoty. Maskovaní bylo tak dokonalé, že i když velmi často nad územím hauptkvartýru přelétaly svazy bombardovacích letadel, nikdy se nestalo „Vlčí doupě“ cílem jejich náletu. Kdysi – snad v roce 1943 či 1944 – jedno anglické letadlo, vracející se z náletu na Královec (dnes Kaliningrad), shodilo na les náhodou dvě těžké bomby. Bomby padly vedle 2 bunkrů a nezpůsobily žádnou škodu. V hauptkvartýře nebyl ani vyhlášen poplach, protože bylo jasné, že šlo o pouhou náhodu.
Území Hitlerova hlavního stanu bylo dokonale střeženo. Celý objekt byl rozdělen na tři bezpečnostní pásma. První pásmo začínalo na kraji lesa, kde spolupracovaly rychlé patroly v autech a na motocyklech. Dostat se do tohoto pásma bylo velmi obtížné, protože se často měnily propustky i hesla. Do posledního, centrálního pásma, kde přebýval Hitler, mohli být vpuštěni jen nejznámější lidé, nejbližší jeho spolupracovníci. A přesto v červenci 1944 došlo v samém srdci hauptkvartýru k atentátu na Hitlera. Atentát – jak dnes víme – zorganizovali představitelé wehrmachtu, kteří došli k závěru, že „vůdce“ je ve vojenských věcech diletant a že musí být vystřídán skutečným odborníkem ve válečném řemesle.
Lidé, s kterými je dnes možno mluvit a kteří pracovali na stavbě „Vlčího doupěte“, nic nevědí o celkové organizaci hauptkvartýru. Ukazuje se, že nikdy jen na dílčích a oddělených pracích. Každý znal jen část bunkru, na které pracoval, ale o tom, co bylo v jiných místech, neměl ani ponětí. Když Němci opouštěli „Vlčí doupě“, všechny hlavní bunkry vyhodili do povětří tak dokonale, že není možné dostat se dovnitř. Kromě toho do podzemních kanálu vnikla voda. Dlouhý čas byl vstup na území hauptkvartýru nemožný. Aby se hitlerovci zabezpečili před nezvanými hosty, vytvořili kolem „Vlčího doupěte“ několik pásu minových polí. Sovětští i polští pyrotechnici odstranili ze země desítky tisíc min nejrůznějších typů.
Nejsou lidé, kteří by mohli povědět o hlavním stanu něco bližšího, nejsou plány, není dokumentace. Jsou jen vzájemně si podporující informace a dohady. Mluví se o podzemním městě, podzemních skladištích, továrnách, nemocnicích, knihovnách, elektrárně a garážích. Na zemi jsou však jen rozbité bunkry a několik dobře zachovaných betonových „baráků“, ve kterých bohužel nic nebylo a není. Vnucuje se otázka: Bylo třeba budovat tak obrovské bunkry jen pro místnost ne větší než telefonní budka? Jaký by to mělo smysl? Či snad měli nadzemní bunkry charakter chráněného vchodu do podzemí?
Takových otázek může být mnoho. Na všechny je však třeba odpovědět. Odkrytí eventuálního podzemí by bylo spojeno s velkými finančními náklady a bylo by velmi nebezpečné. Jestli takové podzemí existuje, jistě je zabezpečeno minovým systémem. Komplikovaná minová pole, která byla odkryta na zemi, svědčí o tom dostatečně. Proto se o nějaké generální expedici do podzemí „Vlčího doupěte„ neuvažuje.
V Gierloži, v centru „Vlčího doupětě“, v jednom lépe zachovalém „baráku“ je dnes vybudován hotel s turistickou restaurací. Je zde i kino, v němž se pro návštěvníky promítají dokumentární filmy z druhé světové války, otřesné svědectví toho, co bylo vyprojektováno a promyšleno v betonových bunkrech Hitlerova hlavního stanu. Není divu, že většina zahraničních turistů po zhlédnutí filmu vyhodí z kapsy kousek betonu, který si chtěli vzít domů jako suvenýr. Lidé se odvracejí od minulosti Hitlerova sídla, on minulosti, která nese pečeť strašlivých zločinů.
Takový je smysl, takové je poslání prohlídky bývalého „Vlčího doupěte“.
Psalo se v roce 1966.
Zdroj: Květy / 1966 / 49
Autor: Witold Zamecki
