Dobrý den pane řidiči…
Těžké, deštěm těhotné mraky se honily červnovou oblohou. Každodenní spěch lidí do práce pomalu ustával, na nástupní ostrůvky pražských tramvají dobíhali už jen ti, kteří zaspali. Bylo krátce po osmé hodině ranní, když jsme byli před hotelem Racek v Praze – Podolí svědky jedné z mnoha plánovaných akcí Městské správy Veřejné bezpečnosti.
„Dobrý den, pane řidiči. Prosil bych váš občanský průkaz a řidičský průkaz!“ – takto oslovovali příslušníci Obvodního oddělení VB z Prahy 4 všechny ty, kteří nedodrželi předepsanou rychlost. Jindy se takovýto přestupek odbude pokutou, případně dírkou v kupónu. Tentokrát se orgány bezpečnosti chtěly poněkud detailněji podívat na všechny, kteří v našem hlavním městě porušují dopravní předpisy. Překročení povolené rychlosti byl jen jeden háček bezpečnostní udice. Ten druhý byl celkový vzhled motorového vozidla. A bylo 8, 15., když akce bez názvu začala. Z jednotlivých kovových brouků se pomalu vytvářela mnohačlánková tasemnice, která se sunula do předem určených stanovišť. Kontrolovalo se všechno a kontrolovalo se pořádně! Předpisové vybavení vozidla, správné odrušení, alkohol, pneumatiky i všeobecný technický stav automobilů. A na konci pak byla likvidační skupina. Ne, nebojte se – řidiči za nedostatky nebyli likvidováni fyzicky. Jen se poněkud odlehčilo jejich peněženkám, případně řidičským průkazům. Ať už o proštípnutou díkru v kupónu nebo o odebrané technické osvědčení.
Patnáct minut jsem seděl na betonovém panelu naproti podolské vodárně. Před očima jsem měl obrazovku radaru, vedle sebe poručíka Jana Peťáka, za zády ohradu. Kolem nás se míhala auta všech možných typů i velikostí. Hlavně však rychlostí. Radar typu RAMER II byl v neustálé permanenci, do konfliktu a radiového hlášení se však dostali jen ti, kteří překročili rychlost 62 km/h. Tolerance byla značná – dvanáct kilometrů od nařízené padesátky, což je více, než těch deset procent na chybu tachometru. A přesto se našlo hodně takových, kteří nerespektovali vyhlášku. Kteří z nás však také neviděli dřív, než ve zpětném zrcátku.
- 8.28 hod.: „Škoda 1202 s plátěnou střechou – 66“
- 8.29 hod.: „Červená stovka ABH – 68“
- 8.31 hod.: „Černá šestsettrojka – 72“
- 8.31 hod.: „Dvanáctsettrojka – 70“
- 8.33 hod.: „Autobus Dopravního podniku – 64“
- 8.33 hod.: „Stovka modrá – 66“
- 8.34 hod.: „Stovka červená – 64“
- 8.36 hod.: „Šedivé embéčko – 66“
- 8.38 hod.: „Modrá stovka – 70“
- 8.39 hod.: „Avia modrá s plátěnou střechou – 64“
- 8.41 hod.: „Nová Volha taxi – 70“
- 8.43 hod.: „Světlý mercedes – 64“
- 8.43 hod.: Černá Volga taxi – 68“
Pouhých patnáct minut středečního rána a třináct řidičů, jejichž rychlost byla v tomto měřeném úseku vyšší, než povolují stávající předpisy. Šel jsem po nábřeží k další kontrole s čelem plným chmur. Před očima mi tančila čísla, sahající do desetitisíců. Co číslo, to zmařený lidský život. A třeba právě vlivem nepřiměřené rychlosti. Podpraporčík Peťák dál do mikrofonu hlásil typy aut a jejich změřenou rychlost, v akci však bylo více prostředků, než jenom radar.
K řadícím se autům přistupovali příslušníci VB a prováděli jakousi „vstupní“ kontrolu. Kromě dokladů museli řidiči ukázat obsah lékárničky, trojúhelník. Nadstrážmistr Václav Černý a strážmistr Otakar Kalivoda obdařili každý automobil „Záznamním listem“, který pak jednotlivé kontroly zaplňovaly zjištěnými prohřešky. Neviděl jsem sice všechno, ale mohu přesto prohlásit, že jen pár jedinců prošlo celým sítem kontrol bez záznamů.
Jako pavouk na nestvůrných nohách vypadalo zařízení, kterým pracovníci Inspektorátu radiokomunikací pod taktovkou Jiřího Zemana zjišťovali kvalitu odrušení motorů. Bylo to hrozně jednoduché. Řidič na požádání přidal plyn, antény umístěné ve vzdálenosti 3 metry od vozidla a ve dvoumetrové výšce vsály tento rachot do přístroje, kde se projevil rozkmitáním různých budíků“. Já jsem z toho na první pohled mnoho nevyčetl, ale Jiří Zeman poznal hned, jestli těch povolených padesát mikrovoltů na metr nebylo překročeno. Ke cti výrobců škodovek je nutno dodat, že v síti neuvízla ani jedna, přestože v době od 8.15 do 9.15 hod. bylo zkontrolováno 41 automobilů. Špatně odrušená byla jenom dvě vozidla – Žuk Trabant a motocykl Jawa – Pionýr.
Kousek dál každý řidič opustil své vozidlo a podrobil se orientační dechové zkoušce na alkohol. Dvojice příslušníků VB – strážmistr Karel Hruška a Vladimír Červinka sice bedlivě sledovali zabarvení zrnek v Detalkovové trubičce, zatím však marně.
Po dechové zkoušce se mnohačlenná tasemnice rozdělila na dvě části. Kvůli zrychlení a také proto, že v tomto prostoru bylo už přece jen více místa. Zde lezli technici málem po kolenou. Dva z pražského Barumu – ing. Gabriel Markovič a Petr Holoubek s tlakoměry v rukách zjišťovali kromě statistických údajů o druzích pneumatik a jejich opotřebení v určitém časovém limitu hlavně správnost huštění. A bylo to zjišťování neradostné. I když byly dezény pneumatik v poměrně slušném stavu (až na jednu Octavii, která měla pneumatiky hladší než tvář novorozeněte!), bylo huštění podle vyjádření Petra Holoubka „fantastické“. Z mnoha případů jen jeden.
Automobil S 5 SPZ AD 89-42, patřící Pražským komunikacím, měl jedno přední kolo nahuštěno na 4,5 atmosféry, druhé na 3,9 at, jedno zadní kolo na dvojmontáži mělo 3 atmosféry, nahuštění druhého se nedalo zjistit, protože v důsledku přesazeného ráfku nebyl ventilek vůbec vidět. Obdobné to bylo na druhé straně zadní nápravy – jedno kolo mělo 3,2 at, druhé bylo bez ventilku .. Řidič navíc vůbec neměl ve vozidle manometr.
Otřesná zjištění u vědomí toho, že nesprávné nahuštění pneumatik je velmi častou příčinou těžkých havárií. Nehledě k tomu, že rychlá jízda ve voze, kde má každá pneumatika jiný tlak připomíná spíše poskakování na velbloudu, než pohodu normální jízdy. Je to možná věc názoru, v každém případě však něco, co se příčí nařízením a co zejména na kluzkých vozovkách může vést k těžkým kolizním situacím.
Praporčík Josef Jirsák a podpraporčík Jan Grünwald při své práci mnoho řečí nenadělají. Ostatně o čem se také bavit? Vždyť technické nedostatky kontrolovaných vozidel byly přímo banální, stále se opakující záležitosti – značná vůle v řízení, špatně seřízené světlomety a závady na elektroinstalaci, špatný celkový vzhled, neodborná údržba motoru, nízká hladina oleje v motoru a v neposlední řadě i celková „čistota“ vozidla. To všechno mají tito technici Městské správy VB z Míčánek za léta své činnosti v malíčku, s tím vším – i s těmi postiženými, kterým bylo odebráno osvědčení o technickém průkazu – se za pár dní zase setkají při překontrolování zjištěných a odstraněných závad.
Poslední instancí středeční kontroly v pražském Podolí byl podpraporčík Antonín Želivský. V přistaveném autobuse na improvizovaném stanovišti sečítal všechny hříchy řidičů, vepsané po půlhodinové technické prohlídce do „Záznamního listu“. Dopolední akce skončila v 11.30 hod.
Chodili jsme celé odpoledne s fotoreportérem Luďkem Štětkou od stanoviště ke stanovišti a snažili se zachytit to podstatné, co plánovaná akce bez krycího označení měla přinést. Je samozřejmé, že jsme nemohli být u všech. Ale i z toho mála, co jsme měli možnost sledovat, nám bylo tak nějak divně. Jistě měli stejný pocit i kontrolovaní řidiči, i když ten pramenil přece jen z něčeho jiného. Po takovýchto akcích dostávám kocovinu v pravém slova smyslu. A připadám si úplně bezbranný, nahý, vydán zcela napospas nesvědomitým řidičům – ale nejen jim. I podnikům, kterým některá vozidla (netroufám si totiž určitá jezdící monstra nazývat automobily!) – patří.
Nevěříte? Snad pro lepší představu postačí jeden z mnoha případů – nákladní Pragovka SPZ ME 09- 20, patřící Komunálním službám Mělníka. Náklad: lísky na ovoce z plastické hmoty, ve vacích z plastické hmoty pak kyselina sírová! Zjištěné závady: uvolněný motor, uvolněná celá karosérie, prasklý disk kola. Vozidlo bylo zadrženo v Praze před další cestou do Hodkovic u Dolních Břežan a do Černošic. Naštěstí bylo zadrženo, protože nelze předpokládat, že by vůbec dojelo. Vždyť by stačilo jen málo a kyselina sírová se mohla ocitnout přinejmenším jinde, než jí bylo původně určeno.
Nechme však lamentací – každý jistě ví sám nejlépe, kde ho tlačí bota. A k odstranění onoho nepohodlného hřebíčku stačí někdy opravdu jen minimum – alespoň snaha. Pak by se rozhodně nemohlo stát, že ze 160 kontrolovaných vozidel jich 105 překročilo rychlost 62 km/h, že bylo uloženo 135 blokových pokut a odebráno 53 OTP, že 11 automobilů a motocyklů nebylo odrušených a 3 další byly na hranici normy a že u jednoho cizího státního příslušníka, kterému naštěstí končil povolený pobyt v ČSSR, byla zkouška na alkohol pozitivní.
Tolik k dopolední kontrole v Praze 4 – Podolí. Štafetu středečních kontrol pak převzali příslušníci OO – VB v Praze 6 – Dejvicích, kteří naprosto shodnou akci připravili na třídě Pionýrů pod vedením kapitána Jaroslava Brabence, náčelníka Dopravního inspektorátu obvodu. Na jednotlivých stanovištích mu pak asistovali nadstrážmistr Jaroslav Fronc (skupina radar), praporčík Stanislav Červený (vybavení, technický stav vozidla, alkohol), likvidační skupinu pak tvořili praporčík Waldemar Novák a podpraporčík Jaroslav Šafář. Na stanovištích samozřejmě nechyběli pracovníci Inspektorátu radiokomunikací, ani technici z Městské správy VB.
V době od 13.00 do 17.00 h. byla zjištěna následující fakta: u celkem 131 motorových vozidel všeho druhu bylo 103 technických závad na 53 vozidlech, 62 vozidel překročilo tolerovanou rychlost, u 27 vozidel byl zjištěn špatný stav nebo nahuštění pneumatik, celkem 58 řidičům byly uděleny blokové pokuty za technický stav vozidla, u ostatních přestupků bylo uloženo 73 blokových pokut, ve 45 případech byla odebrána osvědčení o technickém průkazu, třem řidičům pak byly odebrány řidičské průkazy. Příslušníkům VB z Prahy 6 obětavě pomáhali i členové tamní organizace PS VB pod vedením Josefa Škody.
Zjištěné středeční skutečnosti pak vedou k jednoznačnému závěru – v průměru každé třetí vozidlo má nějakou technickou závadu, což zrovna nesvědčí o kladném vztahu provozovatelů k vyhlášce o bezpečnosti silničního provozu. Vždyť těch 10 hrubých závad na brzdách, 15 špatně seřízených světlometů či 14 závad na řízení za jednu odpolední kontrolu – to jsou potencionální činitelé, kteří mohou kdykoli v budoucnu ohrozit životy každého z nás. Proto při dalších kontrolách ani slovně nekamenujte ty, kteří se k vašemu okénku skloní s pozdravem „Dobrý den, pane řidiči!“ Dělají to v zájmu nás všech.
Psalo se v roce 1974
zdroj: SM
