Taxi Taxi Taxikář (1977)

TAXI TAXI TAXIKÁŘ



Tady jsou potvrzenky na cesty po Praze, tyhle mimo město, kdybyste dostal zakázku od podniku, mate na ní faktury, když se nabouráte a škoda nepřesáhne  tisícovku, sepište tento protokol, výkaz kilometrů denně vyplníte, nahrazuje příkaz k jízdě. Potvrzení o dezinfekci vozu, techničák a další nezbytnosti jsou v téhle zelené obálce. Ve Volze máte povinnou výbavu, nevyhovuje jenom přední sklo, je prasklé, ale rok jsme už neviděli náhradní. V nádrži je asi pět litrů, řazení stejně jako u škodovky, dejte na vůz pozor, stojí sto šestnáct tisíc. Buďte opatrný a zlomte vaz -, říká mi vedoucí Jindřich Cejnar.

Sedl jsem do vozu, u čerpadla jsem natankoval plnou  a odjel směrem na Strossmayerovo náměstí. Postavil jsem Volgu na štafl, vypnul motor a čekal na první rito. Na příštích sedm dní jsem vyměnil psací stroj za drožku.

 

-Na Hlavní, tady máš patnáct vočí – povídá první zákazník, když si sedá. Rychle přemýšlím. kudy je to nejblíž. Přes Švermův most k Florenci, kolem nádraží Střed do Dlážděné, na Gorkého náměstí, doprava Opletalovou, za refýží čelem vzad, jsme na místě.

-Osm šedesát, ještě vám vrátím… To si nech.

Zapisuji si první „dýško“ týdenního kolotoče. Druhého zákazníka vezu do Apolinářské, odtamtud na Karlovo náměstí, dalšího na Invalidovnu. U hotelu Olympik chytám neobvyklý kšeft. Obchodní cestující z NSR chce na Václavské náměstí, tam na něj čekám téměř hodinu (zatímco mi na okno klepe  čtrnáct zákazníků, kteří teď, v jedenáct odpoledne, marně shánějí taxi a nazlobeně kroutí hlavou, když je odmítám), zpět do hotelu, opět čekám a vezu ho do Vršovic, znovu čekám a když nasedá, jedeme do Karlovy ulice, odtud  na Gorkého náměstí. U hotelu Olympik konečně vypínám taxametr, zastavil se na 120,40 Kčs.  Das ist in Ordnung, aber…- Chce potvrzení na 200 Kčs, kter=e mu doma proplatí.

Další zákazníci, proplétám se přeplněnou Prahou, brzda, plyn,brzda, spojka, řadím dvojku, brzdaplynbrzdaspojka, už mě bolí nohy, na Proseku čekám na stanovišti, ve voze začíná zima, vystupuji a dělám dřepy, opět si sedám. V duchu počítám. Měsíčně musím najet  4 tisíce kilometrů, z toho je 3 tisíce „placených“ , tisíc bych měl mít na jízdy bez zákazníka, například  z okrajové čtvrtě do centra. Při odvodu 1,40 Kčs z jednoho kilometru odevzdám Dopravnímu podniku hl. m. Prahy každý měsíc 4200 Kčs. Neodevzdám. Podle „Přílohy k dodatku č. 2 Kalkulace pro osobní vozidla taxi typu Volga 21 a 24 bez radiostanic“ musí odevzdat 5613 Kčs. To znamená zaplatit za každý kilometr, ať se zákazníkem nebo bez něj, prostě 4000 x 1,40 = 5600 Kčs, v Kalkulaci „zaokrouhleno“ na 5613 Kčs. Tak tedy mám na ,,vracečky“ tisíc kilometrů, nebo nemám? Je mi vysvětleno, že mám, ale zaplatit všechny kilometry stejně musím. Nechápu. Je však jasné, že během prosince v každém z 23 pracovních dnů  ujet 174 kilometrů, z nichž odvedu  244 Kčs. Z počtu mě konečně vysvobozuje zákazník, který jede do středu města, Dívám se na ukazatel stavu kilometrů – jedenáckrát se otočil. Kdybych se vracel prázdný, zaplatil bych z vlastní kapsy 15,40 Kčs. Je logické, že taxikáři nechtějí brát zákazníka do okrajových částí Prahy. Čekat tam třeba hodinu na někoho, kdo jede zpět směrem do centra, se nevyplatí, vracet se je také nerentabilní. Chápu. Ale zase nechápu, proč je to tak vymyšlené.

Na stanovišti u Florence čekám na zákazníka, který jede směrem, kde bydlím, abych měl co nejméně neplacených kilometrů. Podle provozního řádu ho však na to musím upozornit dříve, než sám určí, kam chce jet. Sedne-li si do vozu a požádá do Krče, nesmím mu říct, že je to daleko, že končím. Uvědomuji si to, když klapají dveře a zákazník žádá na Novodvorskou. Řadím tedy jedničku. Z Novodvorské opět do centra (mám štěstí, hned chytám rito), konečně jedu domu. Je čtvrt na osm, mám za sebou  9,5 hodiny  a 104 kilometrů. Jako začínající  drožkař budu mít potíže, než přijdu na to, jak ujet denní normu, aniž bych seděl za volantem 15 hodin.

  • Druhý den 

myji ráno vůz, měním v chladicí soustavě vodu za směs Fridexu a kolem osmé vyjíždím. Pozoruji, že mi tluče „zadek“, ale vůz má za sebou už 150 tisíc, což je jen polovina jeho celkové životnosti. Jedu na stanoviště u Flory a protože přede mnou stojí ještě tři vozy, beru tužku, papír a znovu počítám. Základní sazba činí 3 Kčs, noční příplatek 2 Kčs, za 1 kilometr v Praze zaplatí zákazník 1,80 Kčs, mimo Prahu 1,60 Kčs, pásmový příplatek je 10 procent celkové částky. Přirážku 20 procent lze účtovat například za telefonickou objednávku. To vše je započítáno v odvodu za ujeté kilometry. Ze zbytku si platím  benzín (Volga je v Praze opravdu žíznivá, normu 12,5 l na 100 km překračuji nejméně o 2 l), olej, drobné opravy, mytí a případné garážování. Domnívám se, že je to stejně dobré zaměstnání, jako každé jiné, se svými klady i zápory. Základní plat činí 2000 Kčs, což je ještě víc, než má starší paní, která si přála odvézt na sídliště Bohnice.

– Jéje, vy ale máte levnej taxametr – povídá, když si říkám o 28 korun. Předevčírem jsem platila 55 korunek. Z Bulovky vezu dvě slečny ke Kotvě. Vystupují, já se na stanovišti řadím za šest taxíků, jejichž řidiči stojí opodál a velice dobře se baví. Přicházejí mladí manželé,  potřebují na Hrad, odkazuji je na vozy přede mnou.

Jen je odvez, my čekáme -, volá na mě jeden z nich. Zajímalo by mě  na co, ale nemohu se  zeptat.

Na Pohořelci se otáčím s dalším zákazníkem na Václavské náměstí. Na stanovišti tam parkuje osm zamčených taxíku, ačkoli je to proti předpisům. V jedenáct hodin dopoledne jsem zřejmě jediný, kdo po dlouhé době přijel, protože na mě čeká hrozen lidí. Doslova mi skáčou do cesty.

Protože nesmím naložit zákazníka 50 metrů od stanoviště (Provozní řád, § 7 č. 4, pátý odstavec), dojíždím na první stání (jak mi to nařizuje § 7 č. 2, čtvrtý odstavec). Vmžiku mi vyvracejí dveře a do vozu nahlíží snad deset lidí. Konečně si jeden sedá a prosebně se ptá, svezu-li ho do Hostivaře.

-Jsme tady od toho… No, dva před vámi mi řekli, že tak daleko nejedou.

  • Noc

jsme zkusil v sobotu. Vyjíždím v osm večer a hned je znát, že v tu dobu se taxikaří mnohem lépe. Prázdných kilometrů je opravdu minimum, také kolegů jezdí mnohem víc, než přes den. Strašnice, Vysočany, Smíchov, Dejvice, lidé mávají téměř na každém rohu. Vzpomínám, jak mi v provozovně Na Maninách vyprávěli o taxikáři, který leží v nemocnici s pěti bodnými ranami na krku. Vezl v noci dva opilé mladíky.

Na Karlově náměstí si kolem desáté ke mně sedá, nebo spíše padá, asi třicetiletý muž, který rozhodně nejde z kina.  -Vezmeš mě do Motola

Mezi škytáním někomu nesrozumitelně nadává, pospíchám s dřevěnou nohou na pedálu plynu, abychom už byli na místě. Zpět beru asi pětatřicetiletou ženu, rozlítošněnou alkoholem, cestou se svěřuje, že má tři děti (jejich fotografie mi strká furt pod nos), v Praze má prý tři auta, je provazochodkyně, rychle musíme do Lucerny, chce řadit a ,,šlapat na ty klapky dole“, přičemž se mi snaží utrhnout nohavici.

Zastavujeme ve Vodičkově ulici, kolem se míhají vozy. Několik zákazníků čeká až budu volný, já zase čekám až dostanu peníze. Hledá (marně) v kabelce peněženku. Přitom jí vypadla lahvička s voňavkou, kterou nemilosrdně drtí podpadkem. Utrpení. Konečně je peněženka na světě, dává mi padesátikorunu navíc, nechci si jí vzít a po krátkém boji ji vrací do kabelky. Z vozu vystupuje až po deseti minutách, když konečně uvěří, že druhý den přijdu na schůzku.

Dva starší manželé chtějí do Krče. Jedu opatrně, sněží, klouže to, u Thomayerovy nemocnice mi však přesto ustřeluje ,,zadek“. Ty vrahu, křičí mi do ucha předtím klidně vypadající paní a zezadu mě chytá za límec.

Další zákaznice je mladá recepční jednoho pražského hotelu. Ptám se jí, jaké má s námi zkušenosti. Prý dobré. Protože to nezní nijak přesvědčivě, vysvětluji jí, že nejsem taxikář. Představuji se.

Tak já vám to řeknu, ale prosím vás nepište, z kterého hotelu. Na řidiče od Dopravního podniku si nemůžeme stěžovat. Ale povím vám, co jsem zažila s těmi od komunálu. jedna rakouská turistka se vracela domů, potřebovala na letiště. Vezl jí Chryslerem nějaký mladík a cestou po ní chtěl šilinky. Protože už žádné neměla, na letišti jí vůbec nezastavil a odvezl zpět k hotelu. Byla tak rozrušena, že si nezapamatovala ani jeho číslo. To letadlo jí uletělo.

Nebo přijeli zahraniční turisté. Odkázala jsem je na naší směnárnu. S úsměvem mi řekli, že není třeba, už si všechny peníze vyměnili, prý je to ohromná služba, směnárna v taxíku.

Na Václavském náměstí proti hotelu Jalta stojí 8 zamčených vozů mých kolegů ačkoli tu není stanoviště, ani jeden není z DP. Naproti štaflu přešlapuje dobře 15 lidí, kteří na volnou drožku čekají.

Rito na letiště

činí z centra asi čtyřicet korun. Přijíždím sem prázdný, chci se přesvědčit na vlastní oči, jak to tu chodí. Je neděle, půl třetí odpoledne, sychravo. Stojím na stanovišti jako třináctý, přede mnou jsou taxikáři z komunálních služeb a družstev opět ani jeden z Dopravních podniků. Tři Mercedesy, tři Simcy, dva Chryslery, jedna Volga, jeden Peugeot a dva Žiguli. Většina řidičů sedí v hale u kávy, tři hrají v Mercedesu mariáš, stokoruny na kolenou. Na začátku stanoviště stojí budka s důchodcem ve funkci dispečera, je mu viditelně chladno, zajímalo by mě co takový dispečer na letišti zastane. Vedle na zábradlí je připevněna plechová tabule s vypsanými taxami k několika hotelům a do centra. Přijíždí vůz z Dopravních podniků, zákazník vystupuje, řidič se vrací zpět do centra prázdný.

Přiletělo letadlo ze Sofie, popojíždím jsem už pátý. Tři kolegové, hrající karty, se svými vozy přesouvají na blízké parkoviště, znovu si sedají do Mercedesu jednoho z nich a dál míchají balíček dvaatřiceti listů. Zřejmě ne všechna přistávající letadla jsou pro taxikáře zajímavá.

Zákazníci

jsou různí. Celkem jsem jich za týden odvezl 124. Několik bylo arogantních, jen pár si se mnou nepovídalo, tři chtěli potvrzení, všichni však na vyšší částku, než kolik činila taxa (jeden z nich je dokonce zaměstnanec Generálního ředitelství Dopravních podniků hl. m. Prahy), šestkrát jsem slyšel že mám levný taxametr.

Spropitné činilo celkem 556,80 Kčs, 3 cigarety Sparta, 2 Pall Mall, 1 Kent a 3 jízdenky na tramvaj. Nejvíc mě překvapilo, jak se mnozí zákazníci ostýchavě ptali, jestli je odvezu, jako by se  snad báli, že ne. Jeden bývalý taxikář se přiznal, že občas, když jede svým vozem kolem prázdného stanoviště, kde je shluk čekajících, zastaví a ,,zapytlačí“ si. Jedna psycholožka mě odhalila na nešťastného mladíka s nízkým IQ, dvěma babičkám jsem pomáhal s nákupem až do bytu, dvě děvčata z Moravy mi dali 80 korun, abych je za ně vozil po městě, polští turisté mě žádali o projížďku po pamětihodnostech s výkladem.

Vezl jsem však i mladou paní s buldokem, která si stěžovala, že většina taxikářů jí odmítá vzít se psem. Byla ráda když jsem jí řekl že jí vzít musí, má-li pes bezpečnostní náhubek a je držen na krátké šňůře. (Provozní řád §11, č. 5).

Ke všem zákazníkům jsem byl slušný, protože to je samozřejmost. Celkem jsme i se spropitným vydělal 2400,30 Kčs na 1169 kilometrech, přičemž ujet denní normu 174 kilometrů nebylo tak lehké, jak se zdá. Dopravním podnikům jsem odvedl 1639 Kčs, za benzín, olej a mytí jsem zaplatil 643 Kčs, 119, 40 Kčs jsme během týdne utratil za jídlo.

Jaký je tedy život taxikáře na pražských ulicích ve dne i v noci je zřejmé. Jsou taxikáři a „taxikáři“. Některým jde opravdu o službu zákazníkům, jiným pouze o peníze. Určité spropitné dostane každý taxikář. Jakým způsobem si však ušetřit na Mercedesa, aniž bych přitom přestoupil hranice našeho právního řádu, se mi nepodařilo objevit. Asi mě psycholožka prohlédla.



Na závěr

jsem nechal vůz prohlédnout ve zkušebně ÚSMD v Klíčanech. Zjistili že u vozu nevyhovuje seřízení dálkových a tlumených světlometů, pro prasklé přední sklo by mi bylo odebráno OTP, chyběl (nedostal jsem ho) povinný ceník. Před odevzdáním byl vůz prohlédnut v dílnách DP v Trojické ulici. Tady navíc zjistili únik oleje z rozvodovky, tak mi OTP nakonec odebráno bylo. V posledním dnů se ještě porouchala houkačka a přetrhla se lana parkovací brzdy. Nad tím by ovšem normální taxikář hořce zaplakal. To znamená vůz odstavit, a pokud není zálohový, dostal by náhradní práci v dílnách. V servisu by musel prosit, a (podle mnohých vyprávění samotných vedoucích), nejen prosit. Všeobecně se totiž soudí, že drožkař na to má, na což ovšem musí někdo doplácet.

Problému je dost. Od 1. ledna letošního roku (1977) jsou již sloučeny všechny komunální služby s DP hl. m. Prahy.

  • Zlepší se tak uspokojení poptávky po taxi vozech?
  • Bude nadále většina vozů jezdit nejen pro běžné zákazníky, ale i pro podniky?
  • Budou zvýhodněni taxikáři (a tím i zákazníci) skutečnými kilometry na vracení? Aby ti, kdo bydlí na okraji města nečekali, až jeden z těch  2000 taxikářů budou náhodou končit poblíž jejich domu?
  • Dočkáme se vybavení většiny vozů vysílačkami, napojenými na vyhovující dispečink?
  • Nemohla by na přístrojové desce před zákazníkem viset cedulka se jménem řidiče, tak jak nosí třeba prodavači?
  • Je bezpečnost taxikářů dostatečně zajištěna?
  • Neměli bychom si my, zákazníci, uvědomit že taxikář je taky člověk? Ohleduplnost a slušné chování musí být samozřejmostí. Vždyť se potřebujeme navzájem.

Zdroj: SM 1977, J. Králík

Hodnocení
Informujte své přátele sdílením

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *