TATRY ŽIJÍ I NA SEVERU – BERELECH KOPŘIVNICI

Rtuť teploměru klesá hluboko pod nulu. Její konec se chvěje okolo stupně padesát. Mínus padesát stupňů Celsia.Tedy teplota, kterou si už těžko dovedete představit. Protože pro Čecha je pojem nejnižší teploty sklouben s číslicí mínus třicet. A mínus padesát, to je dalších dvacet dolů. A poctivě řečeno, těch dalších dvacet je horších než těch prvních.




 

Mínus třicet, to už je šedivo mrazem. Mínus třicet, to po dvou či třech dnech odstavený vůz už jen těžko nastartujete. Normálním způsobem, samozřejmě. A přesto jsou na světě místa, kde teplota mínus padesát stupňů je docela běžnou záležitostí. K takovým patří například oblast Čukotského národního okresu na severovýchodě Sovětského svazu. Nejsou tu železnice, dostat se sem lze jenom letadlem či po moři. Tou třetí, a poslední eventualitou, je auto. Právě proto se zde zejména nákladní auta těší velké úctě.  Jejich hluk tady na severu neutichá po celý rok. V létě se jezdí po severských magistrálách, v zimě, když přijdou silné mrazy, se stanou pro těžké nákladní vozy i zamrzlé zálivy a široké řeky vynikajícími autostrádami.

K nákladním vozům s nejlepší pověstí zde patří zejména československé Tatry. A jsou to právě Tatry, které mají tady nejdelší tradici. První se sem, na severovýchod Sovětského svazu, dostaly už v roce 1947. Přijely sem po mořské cestě z Nachodka. Tehdy se kolem nich všichni sovětští řidiči shlukli, jako je tomu vždy, když přijde kamkoliv mezi odborníky nový typ vozu. Sovětské řidiče zajímalo vše. Do podrobnosti se probírali novými vozy. Zajímali se o jejich speciality a zvláštnosti. Pak za volanty Tater usedli zkušení sovětští řidiči. Jmenujme z nich alespoň dva – Petra Oskina a Viktora Tjurina. Během několika měsíců strávených za volanty Tater pochopili, že Tatry budou patřit k těm ideálním vozům vyhovujícím zdejším podmínkám. A s tímto vědomím se také začali připravovat na zimu.

 

Připravit Tatru na zimu nebylo jednoduché. Udržet totiž vůz po celou zimu v provozu a navíc v padesátistupňových mrazech, není ani trochu lehkým oříškem. A navíc Tatra je přeci jenom teplomilný vůz, vyrobený pro práci v jiných klimatických podmínkách. A tak dostaly Tatry na kapoty silné teplé kryty, extrémním povětrnostním podmínkám se musely přizpůsobit i vnitřky kabin, aby zde řidiči i v těchto mrazech nejen vydrželi, ale mohli i řídit.

Stačí se trochu konkrétněji zamyslit a člověk přijde na složitost toho, co se všechno musí udělat s vozem, aby mohl i takových těžkých podmínkách sloužit. A to se stačí zauvažovat nad skutečností, že skla vozu nesmí zamrzat.

Dnes už je Tatra na severu Sovětského svazu zrovna běžným pojmem jako na silnicích v Československu, odkud pochází. Vždyť jenom v roce 1963 jich sem dodala kopřivnická Tatra víc než čtyřicet. A pak přišly na řadu i Tatry 148. Zkrátka s Tatrami se lze na severu setkat téměř všude.

Uveďme si několik případu:

  • Jsou to právě Tatry, které každodenně zásobují arkaglinskou elektrárnu tisíci tunami uhlí.
  • Tatry lze spatřit i v Bilibinu, na stavbě nejsevernější položené atomové elektrárny v SSSR.
  • Stačí postát chvíli na kterémkoliv  úseku trasy Magadan – Seneman – Usť – Nera a určitě kolem pojede právě Tatra z Československa.

 

Ovšem na druhé straně nemohou mechanici opravovat a starat se o naše vozy jenom tak z ničeho nic. A právě tady přichází na řadu výrobce. Kopřivnická Tatra. Ovšem konstruktéři se zajímají zejména o stav vozu v jejich náročném provoze. Proto také v roce 1969 přijel z kopřivnické Tatry přímo do berelešské základny ing. Ivan Putějovský. A přivezl sebou hned několik svých kolegů. Zajímalo jej, jak se tady daleko na severu Tatrám daří, jak slouží a vyhovují sovětským řidičům. No a protože spolupráce v tomto případě není pouze jednostranná, přijeli u příležitosti 75. výročí založení automobilky Tatra  – Kopřivnice do Kopřivnice nejlepší řidiči berelešské autozákladny – V. Bagman a V. Axionajtis.




Nepřijeli s prázdnou. Přivezli svým československým přátelům dárek – měděnou plastiku, na níž byla vyobrazena Tatra a severský jelen. A pod tím byl krátký nápis: Berelech Kopřivnici. A nic víc. Přesto mají tato dvě slova velký význam. Jsou synonymem dlouholeté spolupráce sovětských řidičů s konstruktéry československých vozů značky Tatra, spolupráce dvou kolektivů, která trvá již celých pětadvacet let. Ti první vyrábějí v Kopřivnici těžké nákladní vozy, ti druzí daleko na severu s nimi jezdí a budují sovětskou zem.

Když se na závěr konalo hodnocení, vyzdvihli sovětští řidiči kvality československých specialistů a automobilových konstruktéru. A vedení podniku Tatra zase za dlouholetou spolupráci  – do jisté míry i za podíl na vývoji, kterým užívání vozu v takovýchto extrémních podmínkách bezesporu je – udělilo čtrnácti řidičům titul zasloužilý pracovník národního podniku Tatra.

Prostě  – jde o vynikající dlouholetou spolupráci nad dobrými vozy Tatra.

Stojím na trase Magadan – Suneman a dívám se do dálky. Čekám. Po chvíli se v dálce přede mnou objevuje předek těžkého nákladního vozu. Nemusím se dlouho rozmýšlet, abych mohl vzápětí říci, že jde o Tatru 138. Ale to už je Tatra u mne. Míjí mne a vzápětí se už její zadní část s korbou naloženou materiálem rychle vzdaluje.

Zkrátka – Tatry žijí i na severu.

 

Psalo se v květnu 1973

Zdroj: SM

Hodnocení
Informujte své přátele sdílením

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *