Moto / střelci – 1976

Závora před námi zmizela kamsi vzhůru a dozorčí zvedl ruku k pozdravu. Kousek za charakteristickou dřevěnou bránou odbočujeme z asfaltové cesty doprava na malé parkoviště a vystupujeme. Ocitli jsme se za bránou vojenského útvaru.

Rozhlížíme se. Kasárna jsou zasazená v zeleni, kolem asfaltových cest se prostírají travnaté plochy s keři a borovicemi, za nimi prosvítají dlouhé bloky nízkých budov. Kolem dokola se vypínají modravé vrcholky kopců. Na improvizované besedě se zástupcem velitele útvaru se mj. dovídáme, že útvar je od roku 1972 vzorovou učebně výcvikovou základnou. Aby mohl úspěšně plnit své úkoly, disponuje blokem s jedenácti učebnami, kde jsou soustředěny nejmodernější prostředky výuky, jako tankové a střelecké trenažéry, k dispozici má i neméně moderně vybavené cvičiště a střelnici, kde mohou cvičit jak tankisté, tak i ostatní motostřelecké jednotky kde je možno nacvičovat nejen střelbu z pěchotních zbraní, ale i z obrněných transportérů a z tanků. Vedle těchto skutečností, nezbytně nutných pro samotný bojový výcvik, se však  může útvar pochlubit i velmi pěkně vybaveným sportovištěm, situovaným uprostřed kasáren, krytou tělocvičnou a síní tradic, která je spíše malým muzeem, a na kterou jsou příslušníci útvaru právně hrdi.. Do ní také vedli naše první kroky.

Začátek patří husitskému revolučnímu hnutí, další dokumenty a fotografie vyprávějí o bojích čs. rudoarmejců, o interbrigadistech ve Španělsku, o vzniku československé jednotky v SSR, v legendárním Buzuluku, a její bojové cesty až do konečné porážky fašistického Německa, i o dalších  tradicích ČSLA- a  samozřejmě samostatná kapitola  je věnována tradicím útvaru, jehož jsme hosty. Prohlížíme si fotokopie starých dokumentů, dnes již téměř historické zbraně a stejnokroje ve vitrinách, ale i modely tanků a obrněných transportérů, jimiž útvar disponuje v současnosti ,díváme se na tabuli cti s tvářemi nejlepších vojáků, vyfotografovaných před bojovou zástavou. A zároveň  se dozvídáme další podrobnosti o životě  útvaru – např. že do roku 1960  se pravidelně zúčastňoval  vojenských přehlídek v rámci motostřeleckých divizí  byl sedmkrát vyhodnocen jako nejlepší, stejně tomu bylo tak i na spartakiádách (k údivu příslušníků vojenských škol) a konečně i při posledních prověrkách byl útvar hodnocen výtečně.

Socialistická soutěž probíhá u každé jednotky – jejími kritérii je mj. získání  titulu Vzorný voják, ale i to , aby vojáci zvládli více odborností  a byla tím umožněna zastupitelnost při obsluze jednotlivých zbraní. Celoútvarový  závazek je k dnešnímu  dni téměř splněn. Vojáci si velmi si pěkně upravili  i vlastní agitační středisko. Na volby se ovšem připravují už dlouho. Pro vojáky základní služby jsou o to významnější, že se jich zúčastní poprvé v životě. Na besedách, kde se seznamují s důležitostí voleb, jejich smyslem  a obsahem u nás a v kapitalistických zemích, hovořil i poslanec MěstNV. Zhodnotil podíl vojáků na volebním  programu a v závěru je vyzval, aby odevzdali hlas kandidátům NF.

Opouštíme síň tradic a procházíme jednotlivými učebnami. K nejzajímavější patří nepochybně místnost s dvěma tankovými trenažéry. Navenek nepříliš vzhledné krabice z ocelového plechu jsou uvnitř vybaveny vším, co tankový řidič potřebuje k obsluze svého vozidla. Je tam právě tak těsno. Všechno je jak má být, jen s tím rozdílem, že trenažér sebou tak nezmítá, jako tank v terénu. Jinak je iluze jízdy téměř dokonalá. Zadní projekcí se na plátně promítá obraz krajiny. V průzoru je z ní vidět jen úzký pruh. ,,Motor“ reaguje na sebemenší přidání plynu, i když ne s tak hlasitým burácením jako ve skutečném tanku. Dozvídáme se, že provoz trenažeru přijde asi patnáctkrát levněji, než provoz tanku, přitom ale jeho ovládání je v některých ohledech ještě náročnější. Trenažér nepromine řidiči sebemenší chybu, a proto v podstatě slouží pro zdokonalovací výcvik. Od řídícího pultu může navíc instruktor simulovat různé závady, jako zpětný chod motoru, poruchu řízení (rozpojený pás), zvýšení teploty chladící kapaliny, ztrátu tlaku oleje apod.

Navštěvujeme ještě místnost s trenažérem určeným k výcviku tankových střelců. I tady  má střelec k dispozici všechno jako ve věži tanku, i když v tomto případě nesedí v uzavřeném prostoru. Opět se na plátně promítá zvlněná krajina a v dáli u lesa je vidět pohyblivý cíl – nepřátelský tank. V okamžiku ,,výstřelu“ se obraz zastaví a v místě dopadu  náboje se rozsvěcuje zářivě bílý bod.

Pak odjíždíme na cvičiště.

Se vším, co jsme viděli a slyšeli na učebnách, se tady setkáváme v praxi.

Je teplý srpnový den, slunce stojí vysoko na obloze, v letních košilích je nám tak právě příjemně. Po cvičišti jede transportér, ne snad příliš rychle, ale právě tak, aby ho sprintér snadno dohonil. Vojáci ovšem sprintují v přilbě, s lopatkou, maskou, se zásobníky a zbraní. Z rojnice se v mžiku shluknou za otevřené dveře  transportéru a snad během dalších deseti sekund jsou všichni uvnitř. O sto metrů dál se transportér otáčí a můžeme sledovat opačný postup. Dvířka se otvírají, vojáci za jízdy vyskakují, bleskurychle  zaujímají postavení  v rojnici a zaléhají,  zbraně připravené ke střelbě. Krajní z nich leží několik metrů od nás, vidím jak mu po skráních stéká pot. Vzápětí slyším rachot tankového motoru. Tank se kolébá na nerovném terénu, přenáší se přes jámy a hrboly s podivuhodnou rychlostí, jakoby ani nešlo o mnohatunový kolos. Ale o čem psát? Jak psát? Všechno je teď na fotoreportérovi. On může říci mnohem víc.

Asi za deset minut si podávám s¨ruku se třemi vojáky, řidiči OT 65 Miloslavem Bečicou a Michlem Jakubkem, s tankovým řidičem Zikmundem Nethem a s důstojníkem, kromě toho že je tankistou, je i členem výboru svazarmovského automotoklubu v nedalekém městě. Zástupce velitele útvaru usoudil, že by mě to mohlo také zajímat.

Usedáme do trávy ve stínu pozorovací věže.

Abych nějak zahájil diskusi, vyptávám se řidičů (všichni odcházejí za měsíc do civilu), jestli někdo z nich chce po vojně zůstat věrný volantu.,,

Já“ ozývá se Miloslav Bečica,,

Čím ses vůbec vyučil?“

,,Soustružníkem“,,

To tě nebavilo?“

,,Ale ano. Ale tohle mě baví víc. Chtěl bych jednou jezdit s TIR.“

,,K tomu je potřeba znát jazyky. Budeš se je učit?“

,,Budu muset.“

,,Jak ty ses vůbec dostal k tankistům,“ obracím se na Zikmunda Nemetha ,,to jsi chtěl nebo tě vybrali?“

,,Chtěl jsem, tanky mě zajímaly už jako kluka. Napřed jsem ovšem absolvoval normální řidičský průkaz ve Svazarmu. Pak jsem byl zařazen do poddůstojnické školy a tam prodělal výcvik tankového řidiče. Od té doby jsem tady u útvaru.“

,,Je to dřina, jezdit s tankem?“

,,Ani ne, tam posilovače…“

,,Ale obecně kde je těžší chleba, u tanků nebo u obrněných  transportéru?“

,,Určitě u tanků“ ozývá se Michal Jakubko. ,,Je tam horší výhled, údržba, všechno.“

Chlapci se postupně rozpovídali. Hovoří o tom, že nejtěžší udržovat techniku, základní údržbu si dělají sami. Spravit třeba takový prasklý pás, zvlášť někde v rozbahněném terénu, není maličkost, ale při dobré spolupráci celé osádky se to dá zvládnout za hodinu. Vzpomínají na poplachy, cvičení. Miloslav Bečica dává k dobru příhodu, jak mu jednou v kopci vysadily brzdy. Sjel celý kopec, s dvěma mírnými zatáčkami, bez brzd, ale bylo mu přitom horko, za zády měl vojáky, kteří nic netušili. Jindy při poplachu, právě když sjížděli z kopce po zledovatělé vozovce,uslyšel Michal Jakubko ve vysílačce: pozor, točíme se! Krátce na to dostal smyk i on. Tři vozy zůstaly v příkopech. ,,Lidé, kteří tomu přihlíželi, se bavili,“ říká, ,, ale pro nás to zábava nebyla.“

Hovoříme i s důstojníkem, který se ve volných chvílích plně věnuje svému životnímu koníčku – motorismu. Je členem výboru automotoklubu, okresní řady motorismu i OV Svazarmu. Uvědomuji si však, že o jeho automotoklubu mnoho mluvit nemohu. Je až příliš dobře známý, a tak z toho, co doposud mělo zůstat utajeno, by záhy spadla rouška. Snad tedy jindy, na jiném místě a jiných souvislostech. Jedno však můžu prozradit. Svazarmovci se bez pomoci vojáků neobejdou prakticky při žádném podniku. Vždyť také 25 procent členské základny  organizace tvoří vojáci z povolání. A tak to, o čem se často mluví, totiž spolupráce armády ve Svazarmu, je v tomto malém městě v Čechách skutkem.

Psalo se v roce 1976

zdroj: SM, text: M Busta, Foto: J. Blažek

Hodnocení
Informujte své přátele sdílením

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.