HALÓ, TAXI…!

„Prosím vás, to je toho! Sednout si za volant, sem tam trochu přišlápnout a celý den si jen tak klidně jezdit.“

Ne, tak tomu rozhodně není. Práce taxikáře není ani lehká, ani pohodlná. (A to nepočítám péči o udržování vozu.) Jezdit ve dne i v noci, v horku i mraze, po nejživějších ulicích města, jezdit pozorně a bezpečně, být stále ve střehu, ani v nejparnějším vedru nemít možnost vypít si třeba jen půllitr piva, to jistě není žádný med. Leckdo by se za takovou práci asi brzy poděkoval.

A budiž ke cti taxikářům, jak je znám, většinou jsou to lidé pozorní, přívětiví i družní. Morous se najde jen zřídka. Jako výjimka, která potvrzuje pravidlo, že taxikáři jsou národ dobrý. Přitom povolání to není ani lehké, ale leckdy je i nebezpečné. Na ulicích a silnicích je stále nástrah a nebezpečí až dost (a to nechci připomínat různé případy přepadení taxikáře nebo i – vraždy.)

Jezdit taxíkem dříve býval už pořádný přepych. Normální člověk si zpravidla taxík dovolil jenom při nějaké zvlášť slavnostní příležitosti-při svatbě, když odvážel s novou ratolestí manželku domů
z porodnice.. Nebo když to bylo prostě nezbytné, když bylo třeba rychle odvézt nemocného k lékaři, starou babičku s těžkým kufrem od nádraží a podobně.

Ovšem ani dnes ještě není u nás taxík obyčejnou a běžnou záležitostí. Sám se o tom vždy znovu a znovu přesvědčuji na vlastní kůži, když přijedu ze Sovětského svazu. Tam jsou taxíky víc než třikrát
levnější a když se potřebuji někam rychle dostat – je to prostě samozřejmost. V Praze pak jen koukám, jakým kalupem skáčí čísla taxametru a jsem rád, když už mám kufr před domem. Od druhého dne opět jezdím jen tramvají.

Přesto však proti dřívějšku je jízda taxíkem už daleko běžnější. Je to prostě obyčejná záležitost. Zvláště když není zbytí a člověk se teď, hned, okamžitě potřebuje rychle někam dostat. A takové
případy se třeba zrovna při naší novinářské práci (ale nejen při novinářské) stávají. Za půl hodiny musíš být na letišti. Co dělat? Není prostě jiné zbytí než vzít taxík.

Někdy však bývá jeden háček. Uvedu příklad: Potřebujeme rychle dopravit do tiskárny k reprodukci originály obrazů. Nejen že jsou velké a do tramvaje se prostě nevlezou, ale jsou třeba i mnohatisícové hodnoty. A naše auto je právě zadané jinam. Nezbývá tedy nic jiného – taxík.

Ale právě tady, což je podle mého soudu lidské, bývá někdy právě onen háček. Stane se, jak se „vznešeně“ říká, že člověk je – insolventní. Co to je? Že prostě má prázdnou kapsu, že nemá tolik, aby
taxíka zaplatil. A v takovém případě není nic platné, že příslušnou částku může příští den vyúčtovat. Platit je potřeba okamžitě.

Proč o tom mluvím? Přimlouvám se za mnohé podmínky, které tu a tam musejí používat taxislužby, zda by nebylo správné uvažovat o jedné zkušenosti, kterou uplatňují v Sovětském svazu. Taxislužba prodává podnikům zálohové „talóny“ na jízdu taxi. Na jeden, tři, pět či deset kilometrů. (Je to jednoduché, protože jeden kilometr stojí právě deset kopějek – tedy asi naší jednu korunu.) Jel jsem třeba sedm kilometrů. Dám tedy jeden pětikilometrový a dva kilometrové talóny. Na zadní straně jsou orazítkované razítkem příslušného podniku či závodu. A potom za určitou dobu vyúčtuji jak, kdy, kde a kam jsem jel. I kontrola je zabezpečena, můj podnik se může přesvědčit u taxislužby, zda příslušné poukázky byly použity skutečně oprávněně.

Domnívám se, že tato sovětská zkušenost není marná a stojí skutečně za úvahu. Přimlouvám se za ni.

Jízda taxíkem už dávno přestala být přepychem. A jistě stále více se bude stávat přímo potřebou a nezbytností.

zdroj:

Jiří Lukáš, Květy 1966

Máte názor na článek? Napište ho do komentáře